29

Nepochopený obchodní přebytek Německa

BERLÍN – Trvající ekonomická debata o ekonomickém modelu Německa je v době, kdy jeho současný účetní nadbytek dosáhl rekordních 270 miliard euro, neboli téměř 8.7% HDP, čím dál intenzivnější. Politici eurozóny a administrativa Donalda Trumpa ve Spojených státech se vzájemně obviňují z ekonomické nerovnováhy; všichni pak shodně obviňují euro.

Co se týká Trumpovy administrativy, tak ta zaútočila na Německo kvůli příliš vysokému exportu a obvinila ho z manipulace s eurem. Faktem však je, že obchodní nadbytek Německa má jen málo co dočinění s eurem; to se stalo vhodným obětním beránkem – zástup jiných politických chyb.

Mnoho Němců vidí poslední vlnu kritiky jako znamení pouhé závisti ostatních vůči úspěchu jejich země a naštvaně vyvrátili argumenty, že se Německo pokusilo získat neférovou kompetitivní výhodu. Tvrdí, že Německo se nezabývá stlačováním cen či přímou propagací exportu a jeho lídři necílí na euro.

Naopak, před zavedením jednotné měny sledovalo Německo po desetiletí politiku silné německé marky, protože chtělo podpořit domácí exportéry v udržení konkurenceschopnosti prostřednictvím inovací, namísto spoléhání se na směnný kurz. To byl hlavní znak německého ekonomického modelu po druhé světové válce a hlavní důvod toho, jak mohl být zachován jeho dlouhý Wirtschaftswunder (“ekonomický zázrak”).

Kritika německého obchodního nadbytku stojí na třech mylných představách. Za prvé se zdá, že mnoho z kritiků věří, že obchodní bilance Německa může být systematicky ovládána směnným kurzem. Nicméně díky integraci globálních hodnotových řetězců se nyní průmyslový export skládá z mnoha dovezených vstupů, což znamená, že efekt pohybu směnného kurzu na domácí ceny a obchodní rovnováhu se s časem zásadně snížil.

Ve skutečnosti se bilaterální obchodní nadbytek Německa se Spojenými státy sotva změnil, navzdory značným posunům na poli směnného kurzu mezi dolarem a eurem – který byl až na úrovni €1:$1.60 v roce 2011, a nedávno klesl až na €1:$1.04. Německo nevděčí za svůj exportní úspěch manipulaci s měnou, ale silné tržní pozici a cenové síle jeho vysoce specializovaných výrobních šampionů.

Druhou mýlkou je víra, že politici a centrální banky mohou směnný kurz nastavovat. Ve většině pokročilých ekonomik nemůže být směnný kurz zkrátka vyhlášen; je místo toho endogenně stanoven reálnou ekonomikou a stavem finančního systému. Měnové trhy jsou příliš hluboké, aby to stálo za riziko přímé intervence, jak před pár lety zjistila Švýcarská národní banka, když se pokusila zastavit oceňování franku. Spojené státy upustily od intervencí na měnovém trhu v 90. letech; Evropská centrální banka vyzkoušela tuto intervenci pouze jednou a krátce v roce 2000.  

Obvinění, že americký Federální rezervní systém a ECB praktikovaly nekonvenční politická opatření s cílem oslabit jejich měny, postrádá skutečnost, že pohyby směnných kurzů mají pouze omezený, krátkodobý dopad na domácí inflaci, vývoz a růst. Obě centrální banky jsou vedeny svým mandátem, nikoliv implicitním či explicitním cílem směnných kurzů.

Třetí mýlka – se kterou se často setkáváme na německém straně debaty – je přesvědčení, že aktuální účetní stav země odpovídá konkurenceschopnosti jejího vývozu. Ve skutečnosti je bilance zahraničního obchodu určena jeho preferencemi a úspornými a investičními rozhodnutími. Základy, jako je demografie Německa, zřejmě představují jen asi tři procentní body – nebo jednu třetinu – jeho aktuálního účetního přebytku.

Jako ukazují tyto tři mylné představy, debata o německém obchodním přebytku by neměla být o směnném kurzu eura či o německém vývozu. Euro není příliš slabé a německý export není příliš vysoký. Problém je spíše to, že německý dovoz je příliš nízký, za což vděčí obrovské investiční mezeře.

Německo má jednu z nejnižší míry veřejných investic v industrializovaném světě. Jeho samosprávy, které jsou odpovědné za polovinu všech veřejných investic, mají v současné době nerealizované investiční projekty v hodnotě 136 miliard euro, neboli 4,5% HDP; jen školní budovy v Německu potřebují na opravy dalších 35 miliard euro. Soukromé investice mezitím v německém stárnoucím kapitálu oslabily a to díky touze mnoha německých firem investovat v zahraničí.

Mezera je důsledkem politických chyb – zejména protekcionistické politiky neobchodovatelném sektoru služeb. Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a OECD se dlouho snažili přesvědčit Německo k deregulaci služeb, omezení partikulárních zájmů a zlepšení hospodářské soutěže. V současnosti ale platy, produktivita a investice zůstávají vysoké v německém exportním sektoru a nízké v neobchodovatelném servisním sektoru.

Mezinárodní debata o současných účtech Německa by se tedy měla soustředit na opatření vedoucí k liberalizaci služeb v zemi a odstranění bariér pro investice. V tomto směru by Německo mělo zlepšit svou digitální a transportní infrastrukturu, posílit tržní mechanizmy k podpoření rozvoje obnovitelných zdrojů energie, řešit nedostatek kvalifikované pracovní síly, změnit svůj daňový systém k podpoře pobídek pro investice a reformovat své předpisy a zmenšit tak nejistotu.

Německo je stále důležitější politickou a ekonomickou mocností v Evropě a ve světě. Nicméně až do této chvíle byla debata o německém účetním nadbytku kontraproduktivní. Kritika německé exportní šikovnosti a obvinění z manipulace měnou jsou stejně špatně jako německá vlastní obrana jeho nadměrného přebytku. Ve výsledku může Německo prospět všem – včetně jeho samotného – tím, že sníží svůj přebytek a tím i škodlivou hospodářskou nerovnováhu, která je těsně pod povrchem tohoto problému.