Nultá hodina Německa

Osmý květen vždy oživuje vzpomínky na rok 1945, neboť pro mne byl konec války v Evropě skutečně nultou hodinou.

Když se v naší uličce na západním předměstí Berlína objevili první sovětští vojáci, věděli jsme, že ta velká jatka se blíží ke konci. Můj otec, který se účastnil odboje, se vrátí z braniborské věznice. Já se už nebudu muset ukrývat, jak jsem činil od svého propuštění z tábora pod správou gestapa na začátku února. Nějak začne nový život.

Nejprve ale nastal chaos. Nacisti byli pryč a okupační mocnosti ještě nezavedly žádnou administrativu. Všichni jsme se vydali plenit místní obchody; dodnes mám útlé svazky romantické poezie, jež si moje šestnáctiletá maličkost odnesla z knihkupectví. Okupační vojáci začali řádit jako tajfun. Nikde nebyly potraviny. Mého otce vyvedli z vězení a převezli rovnou do centra Berlína, kde mu bylo řečeno, že má zřídit úřad pro dodávky elektřiny pro Berlín – šlo o úkol, který bylo nutno splnit doslova z ničeho. Po jistý čas nebyla elektřina, doprava ani žádný organizovaný život.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/I1RbAG9/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.