25

Nechá Evropa Německo vést?

BERLÍN – Britské hlasování o brexitu, porážka italského premiéra Mattea Renziho v referendu a následná rezignace i zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států vytvořily na Západě a v Evropě mocenské vakuum. V době, kdy Evropa potřebuje dělat důležitá kolektivní ekonomická a zahraničně-politická rozhodnutí, se větší členské státy Evropské unie, jako jsou Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie, zaobírají domácími otázkami. V důsledku toho sílí tlak na německou kancléřku Angelu Merkelovou a její vládu, aby se právě oni postavili do čela.

Ačkoliv však Německo chce dát najevo vůdčí schopnosti, potřebuje evropské partnery ochotné se angažovat a dělat kompromisy. Kritikové Německa mají pravdu, když říkají, že by tato země mohla být otevřenější vůči politickým návrhům jiných členských států, avšak mnohé výtky na adresu Německa jsou nefér – a často i účelové.

Německá vláda je například obviňována z toho, že se v reakci na finanční krizi z roku 2008 vyhýbala evropské solidaritě. Třebaže však německé recepty někdy přišly pozdě nebo byly špatně koncipované – například návrh na „dočasný grexit“ –, německá vláda zároveň souhlasila s bezpočtem záchranných programů, s vytvořením Evropského stabilizačního mechanismu a s bankovní unií EU. A co víc, Německo nese největší finanční zátěž.

Německo také čelilo kritice za to, že nesouhlasilo s emisí eurobondů a stavělo se proti transferové unii. Tyto argumenty však ne vždy padaly v dobré víře: členské státy jako Francie se chtějí dělit o riziko, aniž by se v dostatečné míře zřekly suverenity nad hospodářskou politikou. Německá vláda a občané jsou otevřenější než většina ostatních vůči hlubší integraci potřebné k tomu, aby bylo euro trvale udržitelné – včetně fiskální unie. Má-li však být tohoto cíle dosaženo, musí všichni partneři postupovat vpřed ve smyslu sdílení suverenity politik a rizik.