25

Nechá Evropa Německo vést?

BERLÍN – Britské hlasování o brexitu, porážka italského premiéra Mattea Renziho v referendu a následná rezignace i zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států vytvořily na Západě a v Evropě mocenské vakuum. V době, kdy Evropa potřebuje dělat důležitá kolektivní ekonomická a zahraničně-politická rozhodnutí, se větší členské státy Evropské unie, jako jsou Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie, zaobírají domácími otázkami. V důsledku toho sílí tlak na německou kancléřku Angelu Merkelovou a její vládu, aby se právě oni postavili do čela.

Ačkoliv však Německo chce dát najevo vůdčí schopnosti, potřebuje evropské partnery ochotné se angažovat a dělat kompromisy. Kritikové Německa mají pravdu, když říkají, že by tato země mohla být otevřenější vůči politickým návrhům jiných členských států, avšak mnohé výtky na adresu Německa jsou nefér – a často i účelové.

Německá vláda je například obviňována z toho, že se v reakci na finanční krizi z roku 2008 vyhýbala evropské solidaritě. Třebaže však německé recepty někdy přišly pozdě nebo byly špatně koncipované – například návrh na „dočasný grexit“ –, německá vláda zároveň souhlasila s bezpočtem záchranných programů, s vytvořením Evropského stabilizačního mechanismu a s bankovní unií EU. A co víc, Německo nese největší finanční zátěž.

Německo také čelilo kritice za to, že nesouhlasilo s emisí eurobondů a stavělo se proti transferové unii. Tyto argumenty však ne vždy padaly v dobré víře: členské státy jako Francie se chtějí dělit o riziko, aniž by se v dostatečné míře zřekly suverenity nad hospodářskou politikou. Německá vláda a občané jsou otevřenější než většina ostatních vůči hlubší integraci potřebné k tomu, aby bylo euro trvale udržitelné – včetně fiskální unie. Má-li však být tohoto cíle dosaženo, musí všichni partneři postupovat vpřed ve smyslu sdílení suverenity politik a rizik.

Třetí stížnost na adresu Německa zní tak, že tato země provozuje politiku „ožebrač bližního svého“, když prosazuje restriktivní fiskální přístup, který vytvořil přebytek na běžném účtu ve výši téměř 9% HDP. To je samozřejmě chyba. Je to však za prvé a především problém Německa. Země sice vykazuje velkou investiční propast, která poškozuje domácí produktivitu a růst, avšak ta není příčinou vlažného růstu, vysoké nezaměstnanosti, nízké konkurenceschopnosti a dalších ekonomických neduhů jinde v Evropě.

Připusťme, že mnozí němečtí politici jsou ve své posedlosti fiskálními úspornými opatřeními a kritikou přístupu Evropské centrální banky k měnové politice pomýlení. Pomalé tempo hospodářských reforem napříč EU je však trápí právem. Celkově jsou Němci hluboce proevropští a německá vláda učinila pro Evropu víc dobrého, než se jí připisuje.

Chyby vedení se po bitvě identifikují a kritizují snadno. Konstruktivnějším přístupem je posuzovat rozhodnutí v kontextu informací, které byly v dané době k dispozici, a aplikovat předchozí ponaučení na budoucí rozhodnutí. Když máme možnost zpětného ohlédnutí, vidíme, že německá vláda – a potažmo jakákoliv vláda – by se ve vztahu k řecké dluhové krizi, fiskální politice, referendu o brexitu a tak dále chovala jinak. Spravedlivějším měřítkem vedoucí role Německa je tedy bilance jiných velkých evropských vlád. Byla by dnes na tom Evropa opravdu lépe, kdyby se německá vláda vydala stejnou cestou, jakou se v posledních letech ubíraly její francouzské, britské nebo italské protějšky?

I když Merkelová reagovala na krize v Itálii a v Řecku pozdě, zároveň projevila mimořádnou toleranci, otevřenost a prozíravost. Ve dvou klíčových oblastech – řešení uprchlické krize a konfrontování ruské agrese – dala její vláda najevo větší evropskou solidaritu než většina jiných členských států.

Zdravé vedení navíc Merkelová demonstrovala i v reakci na Trumpovo volební vítězství. Poblahopřála mu a nabídla mu úzký pracovní vztah, ovšem pouze na základě „společných hodnot“, jako jsou demokracie, svoboda a také úcta k vládě zákona a důstojnost každého člověka. Zároveň je nejdůležitějším a nejvstřícnějším partnerem britské vlády v nadcházejících jednáních o podmínkách brexitu.

Mezi voliči se Merkelová těší takové oblibě, že by jí ostatní evropští lídři mohli závidět, a jednou by se mohla stát poslední tradičně zakotvenou a nepopulistickou šéfkou vlády ze všech větších západních zemí. Italské referendum o ústavních reformách ze 4. prosince je možná posledním budíčkem, aby se Evropa sebrala a společně začala řešit sociální rozkol, politický extremismus a prohlubování hospodářských a politických krizí.

Německá vláda by se měla poučit z předchozích chyb a dál vystupovat jako lídr Evropy. Nemůže to však dělat sama. Jiné vlády členských zemí EU by měly zanechat tepání do Německa jakožto způsobu, jak odvést pozornost od vlastních selhání. V posledních letech zašly jejich útoky příliš daleko a byly kontraproduktivní. Německo potřebuje, aby jeho partneři přišli ke stolu a vedli konstruktivní dialog o konkrétních řešeních prohlubující se evropské krize.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.