0

Německo není Čína

ROTTERDAM – Není sporu, že finanční krize a navazující recese, které světovou ekonomikou zmítají od roku 2008, jdou alespoň zčásti na vrub globálním nevyváženostem v obchodě a kapitálových tocích. Ne všechny nevyváženosti jsou si ale navzájem rovny, takže je důležité poměřovat důsledky platebních bilancí jednotlivých zemí na globální ekonomickou stabilitu a prosperitu.

Konvenční pojetí vývinu krize je dobře známé: rostoucí ceny nemovitostí ve Spojených státech počátkem nového tisíciletí roztáčely soukromou spotřebu, navzdory vlažnému růstu mezd. Společně s rozšiřujícím se rozpočtovým deficitem USA nabobtnal americký deficit běžného účtu, už dříve rozsáhlý, který se zrcadlově odrážel v kynoucích externích přebytcích v Číně a vzhledem ke stoupajícím cenám ropy také v zemích, jako jsou Spojené arabské emiráty.

Evropa se naproti tomu zdála báječně rovnovážná, přinejmenším na povrchu, ať už člověk uvažoval nad 27 členskými zeměmi Evropské unie anebo 16 členy eurozóny. Zatímco USA hospodařily se schodky běžného účtu ve výši až 6 % HDP, schodek – případně přebytek – EU a eurozóny zřídka přesahoval 1 % HDP.

V uplynulém roce se však zcela jasně ukázalo, že to všechno byla jen iluze. Pod povrchem se hromadily obrovské nevyváženosti, které v zemích na okraji eurozóny vyústily v boom nemovitostí poháněný dluhy. Německo a Nizozemsko hospodařily s přebytky v rozsahu 7 až 9 % HDP, čímž běžný účet eurozóny jako celku vyvažovaly. Nejpozději v roce 2006 však už deficit běžného účtu Portugalska, Španělska a Řecka dosahoval 9 % HDP a víc.