21

Politika německého externího přebytku

MNICHOV – Debata o globální makroekonomické nerovnováze se čím dál silněji soustředí na přebytek běžného účtu a hospodářskou politiku Německa. Vzdor vitalitě německého ekonomického motoru a úloze, již plní při roztáčení růstu a udržování stability v eurozóně, sílí kritika masivního vnějšího přebytku země. Jak se nedávno vyjádřil časopis Economist, Německo „příliš mnoho uspoří a příliš málo utratí,“ což z něj dělá „nešikovného obhájce volného obchodu“.

Co má tedy Německo dělat? Odpověď závisí na tom, zda se rozhodování řídí ekonomií, nebo politikou.

Nynější kritika, která tento měsíc na summitu G20 v Hamburku vytvořila, slovy jednoho pozorovatele, „neklidné ovzduší“, se zaměřuje na dvě tvrzení. Zaprvé, příliš rozsáhlým vývozem a příliš slabými domácími investicemi Německo ubližuje samo sobě. Zadruhé, zbytku světa, zejména Spojeným státům, upírá Německo poptávku. Kdyby Německo víc přispívalo k celosvětovým výdajům, hospodářské zotavení z finanční krize roku 2008 by podle tohoto názoru bylo silnější.

Pravda je ale taková, že z hospodářského pohledu nemá Německo žádný pádný důvod dělat cokoli jinak. Pokud má důvod ke změně kurzu, pak v prvé řadě z politických důvodů.

První výtka – že domácí výdaje Německa nedrží krok s jeho investičními potřebami – je mýtus. Na důkaz, že nad rozumem vítězí spořivost, jsou předkládána odhalení o nevalně stavěných budovách a rozpadajících se mostech. Čísla ale hovoří jinak. Například v letech 2001 až 2005 dosáhl průměrný německý přebytek běžného účtu 2,4 % HDP a průměrné domácí investice činily bezmála 20 % HDP. Během pětiletého období, které skončilo rokem 2016, vyšplhal sice přebytek na 7,3 % HDP, ale investice zůstaly setrvale na 20 %. (V 90. letech byly německé domácí výdaje výrazně vyšší, ale to bylo z velké části důsledkem znovusjednocení Německa a nebylo to udržitelné.)

Přebytek vystřelil z jediného důvodu: opatrnosti. Německo čelí vyhlídce na fiskální krizi, jak jeho populace stárne a pracovních sil ubývá. Musí se připravit na výhledový pokles penzijních příspěvků a růst nákladů na zdravotní péči. Zatímco zkraje nultých let dosahoval schodek veřejného sektoru 3 % HDP, dnes Německo hospodaří s malým přebytkem, což je zcela rozumná reakce, stejně jako nárůst soukromých penzijních úspor. V současné době dává větší smysl investovat dodatečné úspory v zahraničí, protože stárnutí populace v Německu omezuje potenciál užitečných domácích investic a ostatní trhy rostou rychleji.

Druhý bod kritiky, že Německo škudlí v globálních nákupech, je mnohem složitější. Německo by určitě mohlo pomoci zápasícím ekonomikám eurozóny, kdyby od nich kupovalo víc zboží a služeb. Ale rozsáhlejší dovoz a nižší přebytek by také tlačily nahoru úrokové sazby, což silně zadluženým zemím neprospěje.

Ve fiskáln�� politice, tak jako v národní bezpečnosti, je naprosto normální, že země upřednostní své vlastní zájmy. Celosvětový tlak přesto možná německou kancléřkou Angelou Merkelovou pohne, přinejmenším ze tří důvodů – do jednoho politických, nikoli ekonomických.

Zaprvé, Německo má v mnoha oblastech, od imigrace po energetickou bezpečnost, silný zájem na mezinárodní spolupráci. Ústupky na poli makroekonomické politiky by mohly vést ke spolupráci v jiných oblastech. Přístup podle hesla „Německo na prvním místě“, po vzoru strategie „Amerika na prvním místě“ amerického prezidenta Donalda Trumpa, by byl pro Merkelovou kontraproduktivní.

Zadruhé, dlužníci na své věřitele zřídka pohlížejí se sympatiemi. Věřitelské postavení Německa vůči ostatním zemím může vést k politickým konfliktům, protože dlužníci jsou motivovaní se vyhnout splácení.

Zatřetí, postup proti makroekonomickým nevyváženostem (MIP), zavedený Evropskou unií, aby předcházel destabilizačním hospodářským politikám jednotlivých členských států, vyžaduje, aby stát s přebytkem běžného účtu nad 6 % HDP provedl úpravy. Německo může stěží od jiných zemí očekávat dodržování pravidel EU, pokud je samo ignoruje.

Jestli se Merkelová rozhodne jednat, se teprve uvidí, ale pokud ano, existuje řada možností. Německo by se například mohlo pokusit domácí spotřebu stimulovat rychlejším růstem mezd. Kromě minimálních mezd však vláda mzdové tarify nenastavuje. A přestože by zvýšení minimální mzdy mohlo posílit příjmy těch, kdo mají práci, také by mohlo zvýšit nezaměstnanost. Ve výsledku by celková spotřeba mohla dokonce poklesnout.

Jinou možností by bylo zvýšit veřejné výdaje ve vojenských zakázkách a infrastruktuře, avšak vojenské nákupy jsou dlouhodobý proces a další investice do infrastruktury by v době, kdy stavebnictví běží na plnou kapacitu, byly obtížné. Jednodušší by zřejmě bylo povzbudit firemní investice, například zavedením zrychlených odpisů, daňových úlev na podporu výzkumu a vývoje a velkorysejších předpisů pro odpočty ztrát. Jako nejlepší volba se jeví posílení domácích soukromých investic prostřednictvím reformy firemních daní.

Co se ale týče řešení globálních makroekonomických nevyvážeností, kritici Německa budou takovými opatřeními zklamáni. Německo představuje 4,4 % světového HDP. Snížení jeho vnějšího přebytku, ze současné úrovně 8,5 % HDP třeba i o 2,5 procentního bodu, by mělo na globální ekonomiku minimální vliv. Zvýšení poptávky odpovídající 2,5 % německého HDP by globální poptávku zvedlo o pouhou 0,1 %. Svět by přišel o obětního beránka, jemuž dává za vinu své hospodářské nesnáze. Jinak by se mnoho nezměnilo.