Zítřejší hranice genetiky

V roce 1974 jsem uveřejnil studii ,,Genetika Caenorhabditis elegans ", organismu známého také jako hlístice. První věta říkala: ,,Zásadní nevyřešenou otázkou biologie je to, jak dokáží geny určovat komplexní struktury, jež nalézáme u vyšších organismů." To platí dodnes. Jak geny budují orgány, kosti nebo kůži a jak určují jejich funkci? Stojí za pomalým tempem našeho pátrání potíže s vybíráním organismu vhodného ke studiu?

Až do počátku šedesátých let byla v biologii ,,velká neznámá" mnohem skromnější: jak DNA určuje nejjednodušší bílkoviny? Potom ovšem začalo být jasné, že vše, co je třeba udělat, je chopit se genu a sekvenovat jej, chopit se bílkoviny a sekvenovat ji a jednoduše přeložit jednu sekvenci do druhé. Jak geny fungují, bychom v zásadě mohli zjistit tím, že bychom se naučili jejich chemickému jazyku.

V té době jsme samozřejmě neměli potřebné nástroje. Pravda, měli jsme primitivní nástroje k sekvenování bílkovin, takže jsme dokázali odvodit jejich chemické složení. Pustit se do chemické podstaty genů jsme ale nemohli. Bylo možné využít jen běžného - a velice pomalého - postupu, který v 19. století zavedl zakladatel genetiky Gregor Mendel. Podle Mendela je přítomnost genu v organismu potvrzena jedině tehdy, když nalezneme jeho alternativní formu, nazývanou alela. Mendel například nedokázal říct, že u jistého druhu rostlin existuje gen výšky, dokud neobjevil trpasličí mutanty daného druhu.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/G0iOp1l/cs;