Zítřejší hranice genetiky

V roce 1974 jsem uveřejnil studii ,,Genetika Caenorhabditis elegans ", organismu známého také jako hlístice. První věta říkala: ,,Zásadní nevyřešenou otázkou biologie je to, jak dokáží geny určovat komplexní struktury, jež nalézáme u vyšších organismů." To platí dodnes. Jak geny budují orgány, kosti nebo kůži a jak určují jejich funkci? Stojí za pomalým tempem našeho pátrání potíže s vybíráním organismu vhodného ke studiu?

Až do počátku šedesátých let byla v biologii ,,velká neznámá" mnohem skromnější: jak DNA určuje nejjednodušší bílkoviny? Potom ovšem začalo být jasné, že vše, co je třeba udělat, je chopit se genu a sekvenovat jej, chopit se bílkoviny a sekvenovat ji a jednoduše přeložit jednu sekvenci do druhé. Jak geny fungují, bychom v zásadě mohli zjistit tím, že bychom se naučili jejich chemickému jazyku.

V té době jsme samozřejmě neměli potřebné nástroje. Pravda, měli jsme primitivní nástroje k sekvenování bílkovin, takže jsme dokázali odvodit jejich chemické složení. Pustit se do chemické podstaty genů jsme ale nemohli. Bylo možné využít jen běžného - a velice pomalého - postupu, který v 19. století zavedl zakladatel genetiky Gregor Mendel. Podle Mendela je přítomnost genu v organismu potvrzena jedině tehdy, když nalezneme jeho alternativní formu, nazývanou alela. Mendel například nedokázal říct, že u jistého druhu rostlin existuje gen výšky, dokud neobjevil trpasličí mutanty daného druhu.

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

Get unlimited access to PS premium content, including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, On Point, the Big Picture, the PS Archive, and our annual year-ahead magazine.

http://prosyn.org/G0iOp1l/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.