0

Rozvaliny dětství v Gaze

AMMÁN – Ajmán je čtrnáctiletý chlapec s tichým hlasem z města Džabalíja v Gaze. Je z chudé rodiny a rodiče už rozprodali většinu nábytku, aby měli peníze na jídlo a školní docházku svých dětí. Když nedávno Ajmánův otec, od března roku 2006 nezaměstnaný, vyzvedl státní potravinový příděl, musel prodat mléko, aby měl čím zaplatit cestu domů.

Ajmán se ve škole pilně učí a sní o budoucí kariéře. V přecpané třídě se ale tísní 47 žáků a běžnou normou je vyučování na dvě směny, takže jeho studijní prostředí je značně stresující. Domov útočištěm není: k nedávnému vpádu do Džabalíje došlo jen 200 metrů od míst, kde bydlí. Střelba a výbuchy vyděsily jeho pětiletou sestru natolik, že se dodnes v noci probouzí s křikem.

Ajmánova zkušenost je v přelidněných a ochromených čtvrtích Gazy, kde nejvíc trpí ti, kdo za nesnáze nesou nejméně viny, až příliš důvěrně známá. Ba mezi 840 tisíci gazských dětí – z nichž 588 tisíc jsou uprchlíci – patří Ajmánův příběh k těm šťastnějším. Od nedávné eskalace násilí, započaté minulý měsíc, bylo už zabito nejméně 33 palestinských chlapců a děvčat a mnoho dalších bylo zraněno nebo zmrzačeno – uvízly v přestřelce, byly zastřeleny doma v obývacím pokoji nebo je na dvorku zasáhly výbuchy. Čtyři děti hrající fotbal zasáhla 28. února raketa, která je roztrhala tak dokonale, že ani jejich rodiny nedokázaly těla identifikovat.

Ajmán, jeho sourozenci a všechny děti v Gaze zjišťují, že jim den co den ze života ubývá – pomalu a krutě se jejich duše a sny dusí. Místo aby se těšily z rozšiřování svých obzorů, jsou chycené ve faktickém vězení, kde přicházejí o to, co by pro každé dítě mělo být samozřejmostí: právo hrát si, chodit do školy, mít co jíst, mít světlo, u něhož by se večer učily, a cítit se bezpečně ve vlastním domově. Váha jednoho z nejdéle trvajících konfliktů na světě jim sedí na ramenou, drtí jejich dětství a způsobuje psychologické šrámy, které se možná nikdy nezahojí.