7

Emancipační mezera v arabském vzdělávání

PAŘÍŽ – Diskuze o vzdělávání v arabském světě se jen zřídka soustředí na vliv výuky na změnu sociálních a politických zvyků. Což je nešťastné, protože vzdělaní občané arabských zemí mají tendenci být politicky a sociálně v průměru mnohem méně emancipovaní, než jsou jejich vrstevníci v jiných částech světa. Pokud se mají arabská společenství stát někdy otevřenější a ekonomicky dynamická, bude jejich vzdělávací systém muset podporovat a osvojit si hodnoty, které tomuto cíli vlastní.

Tato mezera je popsána ve World Value Survey (WVS), což je globální průzkum veřejného mínění, který umožňuje srovnávání široké škály hodnot v rozdílných zemích. V nedávné době WVS mapovala 12 arabských zemí – Jordánsko, Egypt, Palestinu, Libanon, Irák, Maroko, Alžír, Tunis, Katar, Jemen, Kuvajt a Libyi – společně se 47 nearabskými zeměmi. Výsledky poprvé umožňují srovnat rezidenty dosti velkého podílu arabského světa s obyvateli jinde ve světě.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

WVS měří čtyři obsažné politické a sociální hodnoty: podporu demokracie, připravenost na občanskou angažovanost, poslušnost vůči autoritám a podporu patriarchálních hodnot, které tvoří základy diskriminace žen. Tím, jak se běžná země stává bohatší, vzdělanější a politicky otevřenější, tak roste podpora demokracie a připravenost na občanskou angažovanost, a klesá poslušnost k autoritám a podpora patriarchálních hodnot.

Údaje nicméně ukazují, že arabské země zaostávají za zeměmi na stejném stupni rozvoje. Arabové mají nižší preferenci demokracie (s rozdílem 11%), jsou méně občansky aktivní (mezera 8%), více respektují autority (o 11%) a mnohem silněji si osvojují patriarchální hodnoty (rozdíl obrovských 30%).

Mohly by to vysvětlit dvě charakteristiky arabského světa: převážně muslimská populace a autokratické vlády, které byli ve většině regionu u moci posledních 50 let.

Podle WVS pobožnost opravdu podporuje konzervatismus, ale nijak více v arabských zemích než ve zbytku světa. Nicméně vzhledem k tomu, že hodnota religiozity je u Arabů dvojnásobná oproti lidem jinde, vysvětluje částečně tento faktor konzervatismus regionu. Co je ale zajímavější je role, kterou hraje – či nehraje – vzdělávání v prosazování politické a sociální otevřenosti v arabském světě.

Největší rozdíly mezi arabskými zeměmi a zbytkem světa nacházíme mezi vzdělanými. Vezměme si preferenci demokracie. V tomto bodě je mezera mezi vysokoškolsky vzdělanými Araby a nearabským vzorkem 14%, zatímco u těch se středoškolským vzděláním je pouze 5%. A podobný efekt se dá vysledovat i o zbylých tří hodnot. Zdá se, že vzdělání má na sociální hodnoty nižší efekt u Arabů, než jinde – a to o faktor cca 3.

Ti, co se snaží o podporu otevřenosti arabského světa, by se tudíž neměli soustředit na vliv islámu, ale na vzdělání, jemuž jsou obyvatelé regionu vystaveni. Jedním z možných vysvětlení sledované mezery v sociálních hodnotách je totiž opravdu možnost, že je vzdělání úmyslně využíváno jako nástroj indoktrinace, s cílem konsolidace autokratické vlády v té které zemi.

Se zavedením plošného vzdělávání v šedesátých letech bylo vzdělání v arabském světě dáno na milost nacionalistickým projektům. Posléze, v 70. letech, kdy selhaly snahy státu o modernizaci a vlády se stály represivnější, byly do vzdělávacích strategií zaneseny konzervativní a náboženské hodnoty – nejprve k boji s levicovými opozičními skupinami, později jako protiváha islamistických skupin.

Přezkoumání pedagogické literatury vzdělávacích systémů regionu odhaluje rozsah, v jakém byla používána pro indoktrinaci. Většina je založena na učení se nazpaměť, bez ohledu na analytické schopnosti, přehnaným zaměřením na náboženské předměty a hodnoty, zrazování od vlastního projevu ve prospěch konformity, a chybějící zapojení studentů do komunitních záležitostí. Všechny tyto znaky jsou zaměřeny na prosazování poslušnosti a odrazení od zpochybňování autorit.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Může se zdát paradoxní, že by sekulární režimy byly zodpovědné za islamizaci vzdělávání. Ale dává to smysl v případě, kdy se na to díváme jako na pokus využít místních kulturních charakteristik k posílení indoktrinačních snah (jak se děje v případě Číny). Vinit místní kulturu, kterou společenství z velké části dědí, není konstruktivní. Cestou vpřed je uznání, že autokratické režimy cíleně neutralizují modernizující potenciál vzdělávání pro jejich přežití.

Naneštěstí pro arabský svět je to poměrně úzká cesta. Elity nebudou dobrovolně reformovat vzdělávání, pokud by to mělo představovat riziko pro jejich přežití. Občanští aktivisté budou potřebovat o změnu hodnot, které tvoří základy jejich vzdělávacích systémů, bojovat, a to prosazováním občanské angažovanosti, vštěpováním demokratických principů, podporou rovnosti žen a mužů, a prosazováním rozmanitosti a pluralismu. Jedině tím, že se zajistí, že tyto hodnoty zakoření v každé škole, dojde ke změně kurzu v arabské společnosti.