KOLÍN NAD RÝNEM – Málo diskutovaným, ale klíčovým faktorem v debatě o přenosu bohatství z hospodářsky zdravějšího evropského severu na sužovaný jih je vztah mezi veřejným dluhem, HDP a soukromým bohatstvím (finanční a nefinanční aktiva domácností minus jejich finanční závazky) – zejména poměr soukromého bohatství k HDP v zemích eurozóny.
Plán Evropské centrální banky na nákup dluhopisů sice do značné míry uklidnil finanční trhy, ale některé evropské ekonomiky – včetně Itálie, Španělska, Řecka a Portugalska – jsou stále v ohrožení, protože nerostou dost rychle na to, aby omezily své deficity a zabrzdily růst svého národního dluhu. Trpkou ironií je, že poměr soukromého bohatství k HDP v některých zemích, které potřebují podporu od ECB a severních členů eurozóny, je stejný nebo i vyšší než tentýž poměr v solventnějších státech.
Vezměme si Itálii, která má nejvyšší poměr soukromého bohatství k veřejnému dluhu ze všech států skupiny G-7 a tato hodnota je u ní zhruba o 30% až 40% vyšší než v případě Německa. Itálie a Francie mají navíc poměr soukromého dluhu k HDP na úrovni pěti ku jedné, přičemž ve Španělsku činila tato hodnota – přinejmenším do doby, než zemi plně zasáhla krize – šest ku jedné. Naproti tomu v Německu, které je největším evropským věřitelem, je to pouze 3,5 ku jedné.
KOLÍN NAD RÝNEM – Málo diskutovaným, ale klíčovým faktorem v debatě o přenosu bohatství z hospodářsky zdravějšího evropského severu na sužovaný jih je vztah mezi veřejným dluhem, HDP a soukromým bohatstvím (finanční a nefinanční aktiva domácností minus jejich finanční závazky) – zejména poměr soukromého bohatství k HDP v zemích eurozóny.
Plán Evropské centrální banky na nákup dluhopisů sice do značné míry uklidnil finanční trhy, ale některé evropské ekonomiky – včetně Itálie, Španělska, Řecka a Portugalska – jsou stále v ohrožení, protože nerostou dost rychle na to, aby omezily své deficity a zabrzdily růst svého národního dluhu. Trpkou ironií je, že poměr soukromého bohatství k HDP v některých zemích, které potřebují podporu od ECB a severních členů eurozóny, je stejný nebo i vyšší než tentýž poměr v solventnějších státech.
Vezměme si Itálii, která má nejvyšší poměr soukromého bohatství k veřejnému dluhu ze všech států skupiny G-7 a tato hodnota je u ní zhruba o 30% až 40% vyšší než v případě Německa. Itálie a Francie mají navíc poměr soukromého dluhu k HDP na úrovni pěti ku jedné, přičemž ve Španělsku činila tato hodnota – přinejmenším do doby, než zemi plně zasáhla krize – šest ku jedné. Naproti tomu v Německu, které je největším evropským věřitelem, je to pouze 3,5 ku jedné.