PRINCETON – Posledním výstřelkem módy v investičních kruzích jsou takzvané „ekonomiky hraničních trhů“. Tyto země s nízkými příjmy – mimo jiné Bangladéš a Vietnam v Asii, Honduras a Bolívie v Latinské Americe a Keňa a Ghana v Africe – mají sice malé, zaostalé finanční trhy, ale rychle rostou a očekává se, že se stanou rozvíjejícími se ekonomikami budoucnosti. V posledních čtyřech letech byly přílivy kapitálu do hraničních ekonomik o téměř 50 % vyšší (v poměru k HDP) než toky do ekonomik rozvíjejících se trhů. Otázka, zda bychom to měli vítat nebo nad tím bědovat, se pro ekonomické analytiky a tvůrce politik stala určitým Rorschachovým testem.
Dnes už víme, že příslib volného pohybu kapitálu se nesplnil. Celkově vzato vzestup kapitálových přílivů v recipientských zemích nerozproudil investice, ale spotřebu, čímž zhoršil ekonomickou volatilitu a zvýšil četnost bolestivých finančních krizí. Globální finanční trhy namísto vymáhání kázně posílily dostupnost dluhu a tím uvolnily rozpočtové mantinely marnotratných vlád a přespříliš rozšířily bilance bank.
Nejlepší obhajobou volného pohybu kapitálu stále zůstává argument, jejž před dvaceti lety předložil Stanley Fischer, tehdejší druhý nejvyšší představitel Mezinárodního měnového fondu a místopředseda Federálního rezervního systému USA. Fischer sice připouštěl rizika volně tekoucího kapitálu, ale měl za to, že řešením není zachovávat regulaci kapitálu, nýbrž uskutečnit reformy nezbytné ke zmírnění takových hrozeb.
PRINCETON – Posledním výstřelkem módy v investičních kruzích jsou takzvané „ekonomiky hraničních trhů“. Tyto země s nízkými příjmy – mimo jiné Bangladéš a Vietnam v Asii, Honduras a Bolívie v Latinské Americe a Keňa a Ghana v Africe – mají sice malé, zaostalé finanční trhy, ale rychle rostou a očekává se, že se stanou rozvíjejícími se ekonomikami budoucnosti. V posledních čtyřech letech byly přílivy kapitálu do hraničních ekonomik o téměř 50 % vyšší (v poměru k HDP) než toky do ekonomik rozvíjejících se trhů. Otázka, zda bychom to měli vítat nebo nad tím bědovat, se pro ekonomické analytiky a tvůrce politik stala určitým Rorschachovým testem.
Dnes už víme, že příslib volného pohybu kapitálu se nesplnil. Celkově vzato vzestup kapitálových přílivů v recipientských zemích nerozproudil investice, ale spotřebu, čímž zhoršil ekonomickou volatilitu a zvýšil četnost bolestivých finančních krizí. Globální finanční trhy namísto vymáhání kázně posílily dostupnost dluhu a tím uvolnily rozpočtové mantinely marnotratných vlád a přespříliš rozšířily bilance bank.
Nejlepší obhajobou volného pohybu kapitálu stále zůstává argument, jejž před dvaceti lety předložil Stanley Fischer, tehdejší druhý nejvyšší představitel Mezinárodního měnového fondu a místopředseda Federálního rezervního systému USA. Fischer sice připouštěl rizika volně tekoucího kapitálu, ale měl za to, že řešením není zachovávat regulaci kapitálu, nýbrž uskutečnit reformy nezbytné ke zmírnění takových hrozeb.