0

Od léčby šokem k léčbě spánkem

Jestliže 90. léta byla érou ekonomické léčby šokem, současná dekáda by se do dějin mohla zapsat otupělostí v oblasti hospodářské reformy. Přestože příčiny ztuhlosti se stát od státu liší, společným motivem je to, že jen nemnoho politiků na celém světě slaví větší úspěchy ve snaze své ekonomiky rozehřát.

Problém se netýká jen nově vznikajících trhů, jako je Indonésie, Mexiko a Brazílie, kde sílící levice nedokázala najít životaschopnou alternativu k tolikrát hanobenému „Washingtonskému konsenzu“ ekonomické liberalizace. Stejný fenomén sledujeme i v mnoha bohatých zemích.

S pozoruhodnou časovou shodou požádal v naději na povzbuzení reformy o předčasné volby japonský premiér Džuničiro Koizumi i německý kancléř Gerhard Schröder. V Německu je nejvíce zapotřebí reformy daní a pracovního trhu. V Japonsku chce Koizumiho vláda privatizovat mamutí poštovní službu, jejíž obrovská finanční větev obepnula bankovní soustavu země jako krajta.

Dokonce i ve Spojených státech, jednom z mála míst, kde ekonomická liberalizace není neslušný výraz, má prezident George W. Bush své úzkosti. Ačkoli záležitosti věnoval spoustu času a energie, pod vlajkou poměrně skromného návrhu na zažehnání kolapsu národního programu starobního pojištění nedokázal sešikovat ani své vlastní vojsko. Vskutku, Bushova popularita ve věci penzijní reformy dostala výprask.