Od deprese ke svobodě

Klinická deprese postihne v té či oné životní fázi přibližně každého čtvrtého člověka. Jde o těžký a vleklý stav mysli, při němž normální smutek přerůstá v bolestný pocit beznaděje, sklíčenosti, nedostatku motivace a únavy. Přestože je však dobře definována, zůstává klinická deprese pro různé lidi různou věcí a její forma se mění od mírné po těžkou.

Mírná deprese může vyústit v rozjímání nad negativními aspekty vlastního já či ostatních, častý pocit rozmrzelosti, podrážděnosti nebo vzteku, lítost nad sebou samotným a potřebu neustálého chlácholení ze strany někoho jiného. Může se také odrazit v nejrůznějších fyzických obtížích, které zjevně nezpůsobila žádná fyzická choroba.

Se zhoršováním deprese se pocity extrémního smutku a beznaděje kombinují s nízkou sebeúctou, výčitkami, ztrátou paměti a potížemi s koncentrací, což dohromady navozuje ukrutně bolestný stav mysli. A aby toho nebylo málo, mohou nastat i změny v základních tělesných funkcích. Obvyklé denní rytmy jako by se rozhodily: pacient nemůže spát nebo spí příliš mnoho, nemůže jíst nebo jí příliš mnoho. Zápal pro obvykle příjemné činnosti vyprchává. Někdy se dokonce objevuje pocit, že život nestojí za to žít a po smrti by bylo lépe.

Nejběžněji nasazovanou léčbou deprese je užívání antidepresiv. Jde o relativně levnou terapii a rodinným lékařům, kteří léčí většinu pacientů s depresemi, se snadno předepisuje. Jakmile však daná epizoda skončí a medikamentózní léčba ustane, mívá deprese tendenci k návratu: nejméně 50% pacientů, kteří zažili první depresivní epizodu, zjišťuje, že se deprese vrací, ačkoliv se jim zdálo, že se již plně zotavili.

Po druhé či třetí epizodě se riziko návratu zvyšuje na 80 až 90%. Zejména deprese s brzkým nástupem (před dosažením 20 let věku) je spojena s podstatně vyšším rizikem recidivy a rekurence. U pacientů, kteří měli v minulosti sebevražedné sklony, pak bude jakoukoliv depresivní náladu pravděpodobně doprovázet i návrat sebevražedných myšlenek.

Pokládat antidepresiva za hlavní metodu prevence návratu deprese je problematické v tom, že řada lidí nechce užívat léky na neomezenou dobu, a jakmile medikamentózní léčba ustane, riziko opětovného upadnutí do deprese se navrací. Nalezení nových způsobů, jak lidem pomoci, aby se po překonání deprese dál cítili dobře, vyžaduje pochopení, proč se vlastně deprese objevuje stále znovu.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

V období krize, kdy člověk propadá depresi a sebevražedným sklonům, se vytváří asociace mezi různými příznaky (špatná nálada, fyzická bolest, sebevražedné tendence a tak dále). To znamená, že když se poté z jakéhokoliv důvodu vrátí špatná nálada, má sklon uvést do pohybu i všechny ostatní příznaky – tomuto procesu se říká „kognitivní reaktivita“.

Zjištění, že spojitost mezi negativní náladou a negativními myšlenkami se může kdykoliv reaktivovat, i když se lidé cítí dobře, je nesmírně důležité: znamená totiž, že prevence budoucích krizí závisí na otázce, zda se naučíme zabránit tomu, aby se mírné rozrušení nekontrolovaně prohlubovalo. Výzkum ukázal, že tomu lze zamezit tradičními meditacemi ve spojení s moderní psychoterapií.

„Kognitivní terapie založená na pamětlivosti“ (MBCT), která vychází z programu odbourávání stresu Jona Kabata Zinna v lékařském centru Massachusettské univerzity, kombinuje moderní kognitivní behaviorální terapii s meditačními technikami, což lidem pomáhá lépe si uvědomovat přítomnost a také získat lepší kontakt s okamžitými změnami v mysli i těle (viz www.mbct.co.uk).

Každotýdenní výukou (atmosféra skutečně připomíná spíše učebnu než terapeutickou skupinu) a domácím poslechem kompaktních disků nebo kazet v průběhu týdne si účastníci osvojují pamětlivou meditaci. Výuka zahrnuje také základní instruktáž o našich náladách a několik cvičení z oblasti kognitivní terapie, která ukazují spojitost mezi myšlením a cítěním i metody, jak o sebe mohou účastníci co nejlépe pečovat, pokud jim hrozí krize.

Přístup MBCT pomáhá účastníkům ve třídách jasněji vidět vzorce mysli a naučit se rozpoznávat okamžik, kdy se jejich nálada začíná propadat. Pomáhá také přerušovat obvyklou spojitost mezi negativní náladou a negativním myšlením. Účastníci u sebe rozvíjejí schopnost umožňovat skličujícím náladám, myšlenkám a pocitům přicházet a odcházet, aniž by s nimi museli bojovat.

Zjišťují, že mohou zůstat v kontaktu s přítomnem a nemusí přemítat o minulosti nebo se strachovat o budoucnost. Díky tomu vidí jasněji a přesvědčivěji, jak šikovně přistupovat k okamžitým prožitkům, čerpat více radosti z dobrých věcí, které často proběhnou bez povšimnutí či ocenění, a zároveň se účinněji vyrovnávat s obtížemi, na které narazí, ať už jsou skutečné, anebo smyšlené.

Dvě kontrolované klinické zkoušky prokázaly, že u lidí, kteří v minulosti prošli třemi a více epizodami deprese, může MBCT snížit pravděpodobnost recidivy asi o 40 až 50%. V důsledku těchto zjištění zařadila britská vláda MBCT do svých národních směrnic pro léčbu těžké rekurentní deprese.

To však znamená předefinování léčby samotné. S prohlubováním našich znalostí deprese a zjišťováním, že jde o rekurentní problém, se důraz přesouvá z léčby na prevenci. Již bylo prokázáno, že přístupy založené na pamětlivosti přitom sehrají nesmírně důležitou roli.

https://prosyn.org/IOLuPuvcs