0

Od ústavní krize ke krizi evropské

Od chvíle šoku z francouzského a nizozemského „ne“ v hlasování o navrhované Ústavní smlouvě Evropské unie spěly události vpřed svou nevyhnutelnou cestou, avšak rychleji, než se očekávalo.

Francouzské „ne“ bylo tvrdou ranou politické věrohodnosti francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Zachoval se tedy tak, jak je pro francouzské prezidenty za podobných okolností obvyklé: místo aby uznal, že francouzští voliči mohou mít pravdu, zbavil se premiéra Jeana-Pierra Raffarina jako obětního beránka a nahradil jej svým chráněncem Dominiquem de Villepinem, jenž nikdy nevykonával žádnou volenou funkci.

Názory na příčiny francouzského odmítnutí Ústavní smlouvy se liší. Většina analýz však naznačuje, že bylo namířeno proti vysoké nezaměstnanosti, zveličené domnělou hrozbou, již mají pro pracovní místa představovat členské státy ze střední a východní Evropy. Přirozeně že Chirac ihned znovu potvrdil svou víru ve francouzský hospodářský model.

Nejméně zpochybnitelným dopadem výsledku francouzského referenda je vztyčení obrovského otazníku nad budoucností tradičního integračního projektu EU. Než aby něco takového Chirac přiznal, to raději spěchal navštívit německého kancléře Gerharda Schrödera, aby se mohli vzájemně znovu ujistit o svém tradičním spojenectví v roli duchovních vůdců tohoto evropského projektu, s nadějí, že Ústavní smlouvu ještě bude možné zachránit. Ani jeden z nich však nebyl schopen říct, jak by se toho mělo dosáhnout.