BUDAPEŠŤ – Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) letos v létě těsně unikla zákazu činnosti tamním ústavním soudem. Státní žalobci tvrdili, že se strana snaží zemi „islamizovat“ a v posledku zavést teokracii. Po soudním verdiktu nejenže slavili stoupenci AKP, ale úlevně si oddechli i ti na Západě, kdo stranu považují za prototyp „muslimskodemokratické“ strany.
Jasným modelem umírněně náboženské strany – zcela věrné pravidlům demokratické hry – jsou křesťanskodemokratické strany západní Evropy a v menším rozsahu Latinské Ameriky. Odpůrci myšlenky „muslimské demokracie“ však tvrdí, že evropští katolíci se obrátili k demokracii na příkaz z Vatikánu, a protože muslimové nemají nic, co by se podobalo církevní hierarchii, křesťanská demokracie je prý irelevantní vzor.
Historie ale dokládá, že pro vznik křesťanské demokracie byli podstatní političtí podnikavci a liberalizující katoličtí intelektuálové. To naznačuje, že nastanou-li příhodné okolnosti, muslimští reformátoři by obdobným způsobem mohli přivést na svět muslimskou demokracii.
Křesťanskodemokratické strany se prvně objevily v Belgii a Německu ke konci devatenáctého století jako úzce zaměřené katolické zájmové skupiny. Vatikán na ně zprvu hleděl podezřívavě, neboť strany zúčastňující se voleb a parlamentního handlování považoval za projevy „modernismu“.
Průlom přišel se založením Italské lidové strany v roce 1919. Její vůdce Don Luigi Sturzo chtěl zaujmout tutti i liberi e forti – všechny svobodné a silné lidi. Vatikán, který italským katolíkům už téměř šedesát let zakazoval účast v politickém životě nově sjednocené Itálie, zrušil svůj zákaz. Mussolini však Popolari brzy postavil mimo zákon; v každém případě Vatikán měl s partají napjaté vztahy a zdálo se, že je mu příjemnější podporovat prokatolické autoritářské režimy v zemích, jako bylo Rakousko a Portugalsko.
Mezi dvěma světovými válkami sice křesťanská demokracie nikam politicky nepokročila, ale v katolickém smýšlení započaly významné změny. Konkrétně francouzský katolický myslitel Jacques Maritain rozvinul argumenty pro to, proč by křesťané měli přilnout k demokracii a lidským právům.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Během 20. let měl Maritain blízko ke krajně pravicové Action Française . Papež ale hnutí v roce 1926 odsoudil s tím, že jde v podstatě o skupinu odpadlých katolíků, kteří se zajímají víc o autoritářský nacionalismus než o křesťanství. Maritain papežův verdikt akceptoval a zahájil pozoruhodnou ideologickou pouť k demokracii.
Kritizoval snahy Francie vyvolat dojem moderního křižáka, což probouzelo hněv katolíků především ve Spojených státech. Důležitější je, že začal nově zpracovávat část Aristotelových učení a středověkých doktrín přirozeného práva a dostal se ke koncepci lidských práv. Čerpal také z filozofie „personalismu“, ve 30. letech velice moderní, neboť se snažila hledat střední cestu mezi individualistickým liberalismem a komunitárním socialismem a trvala na tom, že „osoby“ mají personální duchovní rozměr, jejž materialistický liberalismus údajně nedokázal uznat.
Po pádu Francie se Maritain rozhodl zůstat v USA, kde se náhodou nacházel po cyklu přednášek (Gestapo marně prohledalo jeho dům poblíž Paříže). Psal pamflety o usmíření mezi křesťanstvím a demokracií, které spojenecké bombardéry shazovaly nad Evropou, a nikdy nepřestával zdůrazňovat, že jej ovlivnil křesťanský původ vzkvétající americké demokracie.
Maritain také trval na tom, že křesťané sice mají zohledňovat náboženské zásady, ale musí jednat v prvé řadě jako občané. Přijetí pluralismu a tolerance bylo tudíž ústředním prvkem jeho náhledu a znemožňovalo přímočaré promítání náboženství do politického života. Vůči výhradně křesťanským stranám byl vlastně spíše skeptický.
Maritain se podílel na tvorbě konceptu Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů a Druhý vatikánský koncil nakonec schválil mnohé z myšlenek, které předkládal už od 30. let. Ovlivnil také křesťanskodemokratické strany, které po roce 1945 vládly v Německu, Itálii, zemích Beneluxu a menší měrou ve Francii a které nejenže konsolidovaly demokracii, ale také vybudovaly silné sociální státy v souladu s katolickou sociální doktrínou. Třebaže nadále zdůrazňovaly rodinné hodnoty a tradiční morálku, vyvanul z nich pach kadidla, který z křesťanskodemokratických stran čpěl na počátku století – a od 70. let 20. století už dokonce začaly zdůrazňovat, že ke vstupu do strany není nutné být věřící.
Maritainův příklad vyvrací tvrzení, že analogie mezi křesťanskou a muslimskou demokracií pokulhává. Tím, kdo při budování křesťanské demokracie stál v čele, nebyl Vatikán, nýbrž průkopničtí myslitelé jako Maritain (jenž v církevní hierarchii nikdy nepůsobil, přestože byl krátce francouzským velvyslancem ve Vatikánu) a političtí podnikavci jako Sturzo (běžný sicilský kněz).
Samozřejmě, muslimskou demokracii nevypěstují intelektuálové sami. Ostatně úspěch křesťanské demokracie se také vysvětluje jejím silně protikomunistickým postojem během studené války – a v Itálii přínosy všeobecné korupce.
Nicméně, musel existovat určitý soubor myšlenek , díky nimž je demokracie pro věřící přitažlivá – a nevěřící mají jistotu, že stoupenci víry přijímají pluralismus. Pravda, některé filozofické proudy, které se při přechodu evropského katolictva k demokracii uplatnily, například personalismus, byly poněkud mlhavé, ačkoliv právě jejich vágnost zřejmě přispěla k tomu, že dokázaly přitáhnout tolik věřících. Faktem ale zůstává, že na idejích záleží. Rozhodující je tedy vznik liberalizovaného islámu přičiněním vědomě umírněných a demokratických muslimských intelektuálů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
BUDAPEŠŤ – Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) letos v létě těsně unikla zákazu činnosti tamním ústavním soudem. Státní žalobci tvrdili, že se strana snaží zemi „islamizovat“ a v posledku zavést teokracii. Po soudním verdiktu nejenže slavili stoupenci AKP, ale úlevně si oddechli i ti na Západě, kdo stranu považují za prototyp „muslimskodemokratické“ strany.
Jasným modelem umírněně náboženské strany – zcela věrné pravidlům demokratické hry – jsou křesťanskodemokratické strany západní Evropy a v menším rozsahu Latinské Ameriky. Odpůrci myšlenky „muslimské demokracie“ však tvrdí, že evropští katolíci se obrátili k demokracii na příkaz z Vatikánu, a protože muslimové nemají nic, co by se podobalo církevní hierarchii, křesťanská demokracie je prý irelevantní vzor.
Historie ale dokládá, že pro vznik křesťanské demokracie byli podstatní političtí podnikavci a liberalizující katoličtí intelektuálové. To naznačuje, že nastanou-li příhodné okolnosti, muslimští reformátoři by obdobným způsobem mohli přivést na svět muslimskou demokracii.
Křesťanskodemokratické strany se prvně objevily v Belgii a Německu ke konci devatenáctého století jako úzce zaměřené katolické zájmové skupiny. Vatikán na ně zprvu hleděl podezřívavě, neboť strany zúčastňující se voleb a parlamentního handlování považoval za projevy „modernismu“.
Průlom přišel se založením Italské lidové strany v roce 1919. Její vůdce Don Luigi Sturzo chtěl zaujmout tutti i liberi e forti – všechny svobodné a silné lidi. Vatikán, který italským katolíkům už téměř šedesát let zakazoval účast v politickém životě nově sjednocené Itálie, zrušil svůj zákaz. Mussolini však Popolari brzy postavil mimo zákon; v každém případě Vatikán měl s partají napjaté vztahy a zdálo se, že je mu příjemnější podporovat prokatolické autoritářské režimy v zemích, jako bylo Rakousko a Portugalsko.
Mezi dvěma světovými válkami sice křesťanská demokracie nikam politicky nepokročila, ale v katolickém smýšlení započaly významné změny. Konkrétně francouzský katolický myslitel Jacques Maritain rozvinul argumenty pro to, proč by křesťané měli přilnout k demokracii a lidským právům.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Během 20. let měl Maritain blízko ke krajně pravicové Action Française . Papež ale hnutí v roce 1926 odsoudil s tím, že jde v podstatě o skupinu odpadlých katolíků, kteří se zajímají víc o autoritářský nacionalismus než o křesťanství. Maritain papežův verdikt akceptoval a zahájil pozoruhodnou ideologickou pouť k demokracii.
Kritizoval snahy Francie vyvolat dojem moderního křižáka, což probouzelo hněv katolíků především ve Spojených státech. Důležitější je, že začal nově zpracovávat část Aristotelových učení a středověkých doktrín přirozeného práva a dostal se ke koncepci lidských práv. Čerpal také z filozofie „personalismu“, ve 30. letech velice moderní, neboť se snažila hledat střední cestu mezi individualistickým liberalismem a komunitárním socialismem a trvala na tom, že „osoby“ mají personální duchovní rozměr, jejž materialistický liberalismus údajně nedokázal uznat.
Po pádu Francie se Maritain rozhodl zůstat v USA, kde se náhodou nacházel po cyklu přednášek (Gestapo marně prohledalo jeho dům poblíž Paříže). Psal pamflety o usmíření mezi křesťanstvím a demokracií, které spojenecké bombardéry shazovaly nad Evropou, a nikdy nepřestával zdůrazňovat, že jej ovlivnil křesťanský původ vzkvétající americké demokracie.
Maritain také trval na tom, že křesťané sice mají zohledňovat náboženské zásady, ale musí jednat v prvé řadě jako občané. Přijetí pluralismu a tolerance bylo tudíž ústředním prvkem jeho náhledu a znemožňovalo přímočaré promítání náboženství do politického života. Vůči výhradně křesťanským stranám byl vlastně spíše skeptický.
Maritain se podílel na tvorbě konceptu Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů a Druhý vatikánský koncil nakonec schválil mnohé z myšlenek, které předkládal už od 30. let. Ovlivnil také křesťanskodemokratické strany, které po roce 1945 vládly v Německu, Itálii, zemích Beneluxu a menší měrou ve Francii a které nejenže konsolidovaly demokracii, ale také vybudovaly silné sociální státy v souladu s katolickou sociální doktrínou. Třebaže nadále zdůrazňovaly rodinné hodnoty a tradiční morálku, vyvanul z nich pach kadidla, který z křesťanskodemokratických stran čpěl na počátku století – a od 70. let 20. století už dokonce začaly zdůrazňovat, že ke vstupu do strany není nutné být věřící.
Maritainův příklad vyvrací tvrzení, že analogie mezi křesťanskou a muslimskou demokracií pokulhává. Tím, kdo při budování křesťanské demokracie stál v čele, nebyl Vatikán, nýbrž průkopničtí myslitelé jako Maritain (jenž v církevní hierarchii nikdy nepůsobil, přestože byl krátce francouzským velvyslancem ve Vatikánu) a političtí podnikavci jako Sturzo (běžný sicilský kněz).
Samozřejmě, muslimskou demokracii nevypěstují intelektuálové sami. Ostatně úspěch křesťanské demokracie se také vysvětluje jejím silně protikomunistickým postojem během studené války – a v Itálii přínosy všeobecné korupce.
Nicméně, musel existovat určitý soubor myšlenek , díky nimž je demokracie pro věřící přitažlivá – a nevěřící mají jistotu, že stoupenci víry přijímají pluralismus. Pravda, některé filozofické proudy, které se při přechodu evropského katolictva k demokracii uplatnily, například personalismus, byly poněkud mlhavé, ačkoliv právě jejich vágnost zřejmě přispěla k tomu, že dokázaly přitáhnout tolik věřících. Faktem ale zůstává, že na idejích záleží. Rozhodující je tedy vznik liberalizovaného islámu přičiněním vědomě umírněných a demokratických muslimských intelektuálů.