BERLÍN – Omezit globální oteplování na 2°C nad předprůmyslové úrovně je naprosto nezbytné, říká skupina G8 a většina nejlepších klimatologů světa. Má-li jít o víc než jen prázdná slova, důsledky budou radikální.
Na úvod to znamená, že do roku 2050 můžeme do atmosféry vypustit úhrnem nanejvýš zhruba 700 gigatun oxidu uhličitého. Při současném tempu emisí tento „rozpočet“ vyčerpáme za 20 let, a budou-li emise přibývat dle očekávání, svět bude uhlíkově „insolventní“ ještě dřív. Omezování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů proto musí začít co nejdřív. Promrháme-li další čas, náklady raketově porostou a dvoustupňová mez zastará.
Bohaté země Severu nemohou pokračovat jako dřív, rozvíjející se průmyslové země se musí od staré průmyslově založené cesty k prosperitě odklonit a zbytek světa se na ni nesmí ani pouštět. Vyjednávání o emisních limitech s každou ze 192 signatářských zemí během příprav na kodaňský summit, který se uskuteční v prosinci 2009, přesto doposud známky takto radikální změny nejeví.
Globální klimatická dohoda musí být jednodušší, spravedlivější a pružnější než dnešní Kjótský protokol. Za tímto účelem Německá rada pro globální změnu (WBGU) navrhuje, aby byl přijat rozpočtový recept. Myšlenka spočívá v tom, že by se v budoucnu všem státům přidělil národní rozpočet emisí na hlavu, který spojí tři stěžejní elementy spravedlivé globální dohody: značnou historickou zodpovědnost průmyslových zemí, výkonovou schopnost jednotlivých států a celosvětové zajištění přežití lidstva.
Jde o obrovský úkol. Na celosvětové úrovni je zapotřebí rychlé a kompletní dekarbonizace světové ekonomiky. Všechny země musí omezit spotřebu fosilních paliv a přejít co nejdřív a v co největší míře na obnovitelné zdroje energie. Jelikož však země OECD (v čele se Spojenými státy a Austrálií) své uhlíkové rozpočty i po dalekosáhlých redukcích emisí brzy vyčerpají, budou muset spolupracovat s rozvojovými zeměmi, které budou stále mít rozpočtové přebytky. K rozetnutí gordického uzle vyjednávání o klimatu je nezbytné výměnou za možnost překročit národní rozpočet nabízet technologie a finanční převody.
Zodpovědná globálně klimatická politika s sebou tudíž přináší zásadní změnu mezinárodních vztahů a vytvoření nezbytných institucionálních inovací v systému globální správy vyžaduje odvahu. Až doposud se bohatství národů zakládalo na spalování uhlí, plynu a ropy. Bereme-li však metu ve výši 2°C vážně, jedenadvacáté století bude svědkem toho, že země, které na cestě karbonizace nezašly tak daleko (třeba velké části Afriky) nebo ji včas opustí (například Indie a Pákistán), dokážou bohatnout z pomoci, již poskytnou zemím, které se musí svižně dekarbonizovat.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pro tuto chvíli je to vše stále utopií. Programy limitů a obchodu s povolenkami, jejichž cílem je snižovat emise, nejsou ve své současné podobě zdaleka ani spravedlivé, ani efektivní; zásadní zlepšení by zahrnovalo vytvoření Centrální klimatické banky, která by převody emisních kreditů registrovala a prověřovala. Tato banka by rovněž zajišťovala, aby obchod s emisemi nešel proti cíli udržet se v mezích celkového globálního rozpočtu, například kompletním prodejem nevyužitých kreditů jednotlivých rozvojových zemí hned na počátku smluvní lhůty.
Aby toho bylo možné dosáhnout, Centrální klimatická banka musí mít pravomoci k výkonu své funkce. Z toho zase plyne, že musí být zodpovědná a musí mít demokratickou legitimitu – něco, co multilaterálním agenturám, jako je Světová banka, zásadním způsobem chybí.
Nezbytné budou i další změny globálního řízení. K těm patří konsolidace osobních jednání mezi starými a novými velmocemi (USA, Evropskou unií a Čínou) a rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, včetně nových regionálních mocností, jako jsou Mexiko, Egypt, Turecko a Indonésie.
V tomto rámci už stará skupina G7/8 nemůže nadále fungovat jako hegemonické centrum, ale spíše jako určitý zprostředkovatel a přípravný orgán. Proměnlivá struktura vyjednávání musí být propojená s četnými konferenčními institucemi Organizace spojených národů, jakož i s politicko-ekonomickými regionálními svazky, jako jsou EU, Mercosur nebo Africká unie.
Tato flexibilní (a bohužel křehká) struktura víceúrovňového vyjednávání může fungovat za předpokladu, že bude orientovaná na zřetelné morální základy vyjednávání, bude mít dostatečnou demokratickou legitimitu a budou ji podporovat aktivní scény na národní a lokální úrovni. Pro globální lídry bude výrazně snazší stáčet kormidlo k velkým cílům spolupráce, budou-li je podporovat vize budoucnosti rozšířené uvnitř občanské společnosti.
Nízkouhlíková společnost není krizovým scénářem, ale spíše realistickou vizí vysvobození se z cesty k drahému a riskantnímu nadměrnému rozvoji. Když svět v roce 1963 těsně unikl jaderné katastrofě, fyzik Max Born napsal: „Světový mír na planetě, která se zmenšila, už není utopií, ale spíše nutností, nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva.“ Tato slova nikdy nebyla pravdivější.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
BERLÍN – Omezit globální oteplování na 2°C nad předprůmyslové úrovně je naprosto nezbytné, říká skupina G8 a většina nejlepších klimatologů světa. Má-li jít o víc než jen prázdná slova, důsledky budou radikální.
Na úvod to znamená, že do roku 2050 můžeme do atmosféry vypustit úhrnem nanejvýš zhruba 700 gigatun oxidu uhličitého. Při současném tempu emisí tento „rozpočet“ vyčerpáme za 20 let, a budou-li emise přibývat dle očekávání, svět bude uhlíkově „insolventní“ ještě dřív. Omezování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů proto musí začít co nejdřív. Promrháme-li další čas, náklady raketově porostou a dvoustupňová mez zastará.
Bohaté země Severu nemohou pokračovat jako dřív, rozvíjející se průmyslové země se musí od staré průmyslově založené cesty k prosperitě odklonit a zbytek světa se na ni nesmí ani pouštět. Vyjednávání o emisních limitech s každou ze 192 signatářských zemí během příprav na kodaňský summit, který se uskuteční v prosinci 2009, přesto doposud známky takto radikální změny nejeví.
Globální klimatická dohoda musí být jednodušší, spravedlivější a pružnější než dnešní Kjótský protokol. Za tímto účelem Německá rada pro globální změnu (WBGU) navrhuje, aby byl přijat rozpočtový recept. Myšlenka spočívá v tom, že by se v budoucnu všem státům přidělil národní rozpočet emisí na hlavu, který spojí tři stěžejní elementy spravedlivé globální dohody: značnou historickou zodpovědnost průmyslových zemí, výkonovou schopnost jednotlivých států a celosvětové zajištění přežití lidstva.
Jde o obrovský úkol. Na celosvětové úrovni je zapotřebí rychlé a kompletní dekarbonizace světové ekonomiky. Všechny země musí omezit spotřebu fosilních paliv a přejít co nejdřív a v co největší míře na obnovitelné zdroje energie. Jelikož však země OECD (v čele se Spojenými státy a Austrálií) své uhlíkové rozpočty i po dalekosáhlých redukcích emisí brzy vyčerpají, budou muset spolupracovat s rozvojovými zeměmi, které budou stále mít rozpočtové přebytky. K rozetnutí gordického uzle vyjednávání o klimatu je nezbytné výměnou za možnost překročit národní rozpočet nabízet technologie a finanční převody.
Zodpovědná globálně klimatická politika s sebou tudíž přináší zásadní změnu mezinárodních vztahů a vytvoření nezbytných institucionálních inovací v systému globální správy vyžaduje odvahu. Až doposud se bohatství národů zakládalo na spalování uhlí, plynu a ropy. Bereme-li však metu ve výši 2°C vážně, jedenadvacáté století bude svědkem toho, že země, které na cestě karbonizace nezašly tak daleko (třeba velké části Afriky) nebo ji včas opustí (například Indie a Pákistán), dokážou bohatnout z pomoci, již poskytnou zemím, které se musí svižně dekarbonizovat.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pro tuto chvíli je to vše stále utopií. Programy limitů a obchodu s povolenkami, jejichž cílem je snižovat emise, nejsou ve své současné podobě zdaleka ani spravedlivé, ani efektivní; zásadní zlepšení by zahrnovalo vytvoření Centrální klimatické banky, která by převody emisních kreditů registrovala a prověřovala. Tato banka by rovněž zajišťovala, aby obchod s emisemi nešel proti cíli udržet se v mezích celkového globálního rozpočtu, například kompletním prodejem nevyužitých kreditů jednotlivých rozvojových zemí hned na počátku smluvní lhůty.
Aby toho bylo možné dosáhnout, Centrální klimatická banka musí mít pravomoci k výkonu své funkce. Z toho zase plyne, že musí být zodpovědná a musí mít demokratickou legitimitu – něco, co multilaterálním agenturám, jako je Světová banka, zásadním způsobem chybí.
Nezbytné budou i další změny globálního řízení. K těm patří konsolidace osobních jednání mezi starými a novými velmocemi (USA, Evropskou unií a Čínou) a rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, včetně nových regionálních mocností, jako jsou Mexiko, Egypt, Turecko a Indonésie.
V tomto rámci už stará skupina G7/8 nemůže nadále fungovat jako hegemonické centrum, ale spíše jako určitý zprostředkovatel a přípravný orgán. Proměnlivá struktura vyjednávání musí být propojená s četnými konferenčními institucemi Organizace spojených národů, jakož i s politicko-ekonomickými regionálními svazky, jako jsou EU, Mercosur nebo Africká unie.
Tato flexibilní (a bohužel křehká) struktura víceúrovňového vyjednávání může fungovat za předpokladu, že bude orientovaná na zřetelné morální základy vyjednávání, bude mít dostatečnou demokratickou legitimitu a budou ji podporovat aktivní scény na národní a lokální úrovni. Pro globální lídry bude výrazně snazší stáčet kormidlo k velkým cílům spolupráce, budou-li je podporovat vize budoucnosti rozšířené uvnitř občanské společnosti.
Nízkouhlíková společnost není krizovým scénářem, ale spíše realistickou vizí vysvobození se z cesty k drahému a riskantnímu nadměrnému rozvoji. Když svět v roce 1963 těsně unikl jaderné katastrofě, fyzik Max Born napsal: „Světový mír na planetě, která se zmenšila, už není utopií, ale spíše nutností, nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva.“ Tato slova nikdy nebyla pravdivější.