27

Francouzská výjimka?

PAŘÍŽ – Francouzská ekonomika se více než kdy dříve ocitá v centru globální debaty o otázce, jak daleko lze posouvat hranice velikosti a kontroly státu v kapitalistické demokracii. Pro lidi na levici představují štědré francouzské dávky a silné odbory recept na inkluzivnější sociální stát. Podle lidí na pravici nabízí přebujelá a vtíravá francouzská vláda pouze cestu k sekulárnímu úpadku. Prozatím se zdá, že pravdu má pravice.

Francouzská ekonomika se kdysi téměř rovnala německé, avšak v posledním desetiletí výrazně zaostala a její HDP na obyvatele je dnes zhruba o 10% nižší. Politicky možná Francie boxuje o váhu výš, ale ekonomicky patří o několik vah níž.

Kdykoliv někdo navrhne proměnit eurozónu v transferovou unii, jak to nedávno učinil francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron, předpokládá se, že Německo ponese všechny ostatní na zádech. Proč by však tuto zodpovědnost mělo mít jen Německo? Francouzská ekonomika dosahuje zhruba tří čtvrtin velikosti ekonomiky německé. Kdyby se Němce podařilo přesvědčit, že Francouzi jsou ochotni a schopni platit svůj spravedlivý díl, mohl by se tím uvolnit prostor pro spoustu nezbytných kompromisů, které se až dosud zdály nemožné.

Prozatím jen málokdo věří ekonomické budoucnosti Francie. Dobré je, že Francie není až tak francouzská, jak se tváří. Ano, v zemi existuje pětatřicetihodinový pracovní týden, ale firmy mohou tento limit obejít tím, že nabídnou víc peněz za přesčas. Skutečný pracovní týden pro většinu zaměstnanců se tak zřejmě blíží 39 hodinám.