12

Macron a Evropa mnoha potřeb

ŽENEVA – Vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách je nejjistější známka toho, že po sérii krizí a nezdarů Evropa snad znovu nabývá určité zdání sebedůvěry. Obnovené sebevědomí ale nesmí vyústit v návrat k pocitu sebeuspokojení.

Francouzská středová politika Macronem odrazila volební útok z obou stran. Verva ataků ale dokládá, jak ošidné poměry v Evropské unii zůstávají. A přestože se obecně uznává, že jsou naléhavě nutné smělé činy, neexistuje shoda na tom, jaké činy by to měly být.

Přístup, který debatám o reformě EU vévodí, spočívá ve vytvoření „vícerychlostní Evropy“. Představa je taková, že namísto dohody na tom, kdy a jak dospět k určité optimální míře integrace, by každá členská země EU měla mít možnost postupovat směrem k integraci svým vlastním tempem, přičemž pokrok by poháněly průkopnické země.

Postup, který se možná jeví jako výhodný způsob jak obejít komplikovaná vyjednávání, ve skutečnosti nese vážné problémy. V prvé řadě vícerychlostní přístup ignoruje vytrvalou podezřívavost a odpor voličů k EU: referendum o brexitu je jen nejčerstvějším – byť nejzávažnějším – příkladem v dlouhé řadě. Neméně důležité je, že ignoruje skutečné potřeby členských zemí.

Evropa nepopiratelně vyžaduje sdílenou vizi – založenou na společných hodnotách, svobodách a standardech –, o niž se usiluje. Každá celoevropská vize musí ale respektovat vize členských států EU a jejich vlád zvolených k prosazování voličských priorit, o jejich identitách ani nemluvě.

Sdílené hodnoty jsou jedna věc; detaily reforem sociálního systému a trhu práce, daňových soustav či regulatorních režimů (kromě stěžejních prvků jednotného trhu) jsou věc úplně jiná. V těchto oblastech mají členské státy EU, případní nováčci, a dokonce i odcházející země nesmírně odlišné potřeby, v závislosti na jejich konkrétních průmyslových základnách, demografickém vývoji, historických dědictvích a v případě balkánských států na zátěži z dřívějšího konfliktu. Tyto odlišnosti ovlivní nejen tempo integrace, ale i její směřování.

Podle Zprávy o globální konkurenceschopnosti od Světového ekonomického fóra se osm z deseti evropských zemí s nejlepší konkurenční schopností nachází v severozápadní Evropě; do deseti je doplňují Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU. Zacelení mezery v konkurenční schopnosti mezi severem a jihem ale nelze vynutit shora ani nemůže být jediným cílem, jímž se budou řídit podnikatelské aktivity v EU. Rozhodně se s ní nelze vypořádat přes noc.

Tím nechci říct, že snaha najít řešení mezery v konkurenceschopnosti nemá zásadní význam. Právě naopak, vytvoření spravedlivějšího ekonomického prostředí prospěje občanům napříč EU, oživí přitažlivost Unie pro okolní svět a zajistí jí postavení ostrova stability v globálním moři konfliktů a nejistoty.

Evropští lídři ale musí najít přístup, který zohlední rozličné potřeby, jakož i perspektivy jednotlivých zemí. K tomu je třeba, aby se méně soustředili na to, že musí mít pravdu – a víc na konání správných kroků.

My Němci můžeme být rádi, že naše země tak obratně prošla hospodářskou krizí roku 2008, udržela nezaměstnanost na zvladatelných úrovních a v některých ohledech z krize vyšla dokonce silnější. Přesto jako Evropané musíme připustit, že rostoucí německý přebytek obchodní bilance vytváří v EU neudržitelnou nerovnováhu.

Připočtěme si k tomu atraktivitu silného německého trhu práce – o téměř magnetické přitažlivosti Berlína pro generaci Evropanů narozených kolem přelomu tisíciletí ani nemluvě – a tato nevyváženost ještě zesílí. Vždyť víc než peněžní investice pohání současnou evropskou ekonomiku nadání a nápady.

Jsem natolik realista, abych si uvědomoval, že žádná vláda – v Německu a zřejmě ani nikde jinde v Evropě – nemůže před nesnadnými volbami vyslovit souhlas se zásadní evropskou iniciativou směřující k umazání dluhů. Jsem ale také optimista a věřím, že lídři v konkurenčně nejschopnějších částech dnešní sebevědomější EU nahlédnou moudrost spolupráce usilující o podporu hospodářského pokroku ve všech členských státech.

Nebyla by to první oblast, v níž se Německo povzneslo nad ničivý národní egoizmus a projevilo vnímavé a zodpovědné vůdcovství. V roce 2015 se německá koaliční vláda rozhodla, vzdor značnému domácímu odporu, přivítat milion běženců prchajících z válečných běsů Sýrie a Iráku. Tento přístup vládní strany stál mnoho politického kapitálu, ale nakonec v zemi, která zápasí s demografickými obtížemi, prokáže svou hodnotu.

Političtí lídři a jejich protějšky v soukromém sektoru teď musí následovat vzor, jejž Německo vytvořilo svou uprchlickou politikou. To znamená odolat představě, že kompromis je známkou slabosti a receptem na nevýkonnost, a naopak jej prosazovat jako jeden z nejmocnějších nástrojů demokratického rozhodování – a základní kámen evropského projektu. Především to ale znamená nutnost připustit si, že bychom neměli hovořit o Evropě různých rychlostí, nýbrž různých potřeb.

Z angličtiny přeložil David Daduč