0

Francouzská prezidentská reality show

Pomazání Ségolène Royalové na prezidentskou kandidátku socialistů je významný krok na cestě k osmým prezidentským volbám Páté republiky, ohlášeným na 22. dubna 2007, přičemž jejich druhé kolo proběhne dva týdny nato. Všichni kandidáti by měli být známi do konce ledna – to je termín pro tištění hlasovacích lístků. Do daného okamžiku tedy čtyři hlavní francouzské politické strany, dvě na levici a dvě na pravici, musí nachystat svá stranická prohlášení a zvolit kandidáty.

Tak by měl systém teoreticky fungovat. V praxi, ač by oficiální kampaň měla trvat pouze dva měsíce (což je v demokracii, kde kandidáti musejí snášet nepolevující mediální palbu, až dost dlouho), přispělo broušení ostruh potenciálních kandidátů, společně s mediálním hladem po dostihovém zápolení, k zahájení skutečné kampaně už téměř před rokem a půl. Dnešní veřejné debaty tudíž mají poněkud surreálný charakter, poněvadž programy, o něž kandidáti opřou své kampaně, nebyly ještě sestaveny. Za jejich neexistence se jako rozhodující ukázaly osobnost a styl, nikoliv politické programy. Nejsem si jistý, zda je to pro demokracii dobré, ale je tomu tak.

Prozatím průzkumy veřejného mínění ovládly dvě takové stylově vyhraněné osobnosti a zdá se, že je jim osudem určeno utkat se ve druhém kole. Napravo je Nicolas Sarkozy, ministr vnitra (a krátce ministr financí), k jehož politickému vzestupu došlo v rozmanitém rámci Svazu pro lidové hnutí (UMP). UMP je politický dědic gaullismu, avšak ideologická nejednota partaje je legendární – což se odráží ve změnách názvu strany každých osm až deset let.

Sarkozy je filozoficky konzervativec, ale v přístupu k ekonomickým záležitostem je ultraliberál, takže je naprosto vzdálen gaullistické tradici. Obhajuje privatizaci a sociální represi, čímž se postavil napravo od pravice, doufaje, že si vydobude zpět hlasy, které střední proud už 20 let ztrácí ve prospěch „fašistoidní“ Národní fronty Jeana-Marieho Le Pena.