0

Nový francouzský přístup k�NATO

PAŘÍŽ – Jaké budou důsledky návratu Francie do integrované vojenské struktury NATO?

Spojenci jsou v�tichosti spokojeni, ale zásadní změny v�míře francouzského vojenského přispění nikdo neočekává: v�posledních deseti letech byla srovnatelná s�ostatními předními evropskými spojenci. Důvod je prostý: od návratu Francie do Vojenského výboru v�roce 1994 její postavení v�NATO umožňuje plnou účast ve vojenských i politických aktivitách Aliance.

V�Paříži tento krok sám o sobě nevyvolal větší politický odpor, a to ze dvou důvodů. Zaprvé nikdo nezpochybňuje, co je zjevné: od doby, kdy se Charles de Gaulle před více než 40 lety rozhodl z�vojenské organizace vystoupit, se Aliance i svět hluboce změnily. Dnešní světové hrozby vyžadují větší solidaritu v�rámci Evropy i NATO a postupné rozšiřování Aliance znamená, že většina členů EU je teď už také členy NATO.

Zadruhé, oproti de Gaullově éře je celá představa „integrace“ naprosto odlišná. Když existovala Varšavská smlouva, jednotky NATO byly rozmisťovány takovým způsobem, že každý útok by zainteresoval většinu spojenců. Celá centrální fronta byla přísně koordinovaná a plánování NATO se prostřednictvím zvláštních dohod účastnila dokonce i Francie. S�koncem studené války a následnou transformací NATO v�„expediční alianci“ začala být „integrace“ valnou měrou nepodstatná: o přispění každého ze členů k�operacím NATO rozhodují jednotlivé členské státy NATO ad hoc a na základě konsenzu.