0

Francouzská politika identity

Jedním velkým překvapením současné prezidentské kampaně ve Francii je to, jak se do popředí politické debaty vyhoupla „národní identita“. Během prezidentské kampaně v roce 1995 byly hlavními tématy nezaměstnanost a sociální rozdíly. V roce 2002 byla prioritou bezpečnost. Nynější kampani však tři hlavní kandidáti, již se jí účastní, – Nicolas Sarkozy, Ségolène Royalová a François Bayrou – dali naprosto odlišný formát.

Sarkozy například navrhuje zřízení ministerstva pro přistěhovalectví a národní identitu. Royalová se zase pečlivě drží rozlišování mezi národem a nacionalismem, odklání se od dřívější příchylnosti Socialistické strany k Internacionále a místo ní obhajuje Marseillaisu a navrhuje, že by všichni občané měli na státní svátek dobytí Bastily vyvěšovat francouzskou vlajku. Bayrou kritizuje „národnostní posedlost“ svých soupeřů, ale podporuje odejmutí jus soli (práva na získání francouzské národnosti dle místa narození) lidem z francouzského ostrova Mayotte, kvůli mohutnému přílivu těhotných žen na tento ostrov.

Vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen říká, že je s tímto vývojem velice spokojen. Debata o národní identitě není vskutku nic nového. Problém je v tom, že francouzská identita se vždy skládala z neslučitelných a občas vzájemně nepřátelských prvků, jako například katolické a sekulární tradice země, její revoluční ideologie a konzervativních sklonů a kulturních postojů jejích občanů na venkově a v dělnické třídě.

Historik Ernest Renan, jenž se zabýval národní totožností po porážce Francie v roce 1871 v prusko-francouzské válce, definoval národ jako „duši“ složenou ze dvou částí. První část, „bohaté dědictví vzpomínek,“ má kořeny v minulosti, zatímco druhá, vážící se k současnosti a otevírající cestu do budoucnosti, spočívá v jednotné vůli občanů společně budovat veřejný život. Renan dával přednost této vůli po společném životě před jakýmkoli etnickým vymezením a postavil francouzskou představu národa ( nation ) do protikladu k téměř rasovému pojetí lidu ( Volk ), jež dominuje německé tradici.