0

Francie nepracuje

Chronická malátnost Francie se vyznačuje pravidelnými výbuchy protestů. Dvě poslední epizody ­– nepokoje a žhářství ve francouzských městech loni na podzim a letošní úspěšná kampaň studentů proti novému zákonu upravujícímu podmínky mladých nováčků na trhu práce – mají, zdá se, málo společného. Nití, která je spojuje, je však mládí, nezaměstnanost a nejistota ohledně budoucnosti, stejně jako dusivý státní paternalismus, tvořící podloží samotné obecnější malátnosti.

Vezměme si například žádoucí metu jistoty zaměstnání. Francouzské vlády o ni usilují jediným způsobem, který znají – neustálým posilováním regulací. Není nijak překvapivé, že pravidla, která ztěžují propouštění zavedených pracovníků, odrazují zaměstnavatele od přijímání pracovníků nových. Těm, kdo už pronikli dovnitř, kyne prospěch ze štědrých opatření na jejich ochranu, zatímco miliony lidí, kteří zůstali venku, čelí nepřekonatelným bariérám.

Nezaměstnanost proto v současné dekádě dosahuje průměrně 10% a za posledních 20 let neklesla pod 8%. A zatímco celková míra nezaměstnanosti zůstává stabilní – byť na otřesně vysoké úrovni –, míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (ve věkové skupině od 16 do 24 let) vyšplhala z 15,3% v roce 1990 na 21,4% v roce 2005.

Velkorysý francouzský paternalismus postihuje mladé lidi i mimo trh práce. Přerozdělování bohatství prostřednictvím vysokých daní a státních transferů, reflektující republikánské ideály rovnosti a sociální soudržnosti ( fraternité , bratrství), dosahuje na papíře dobrých výsledků. Na rozdíl od většiny ostatních zemí OECD, kde nerovnosti za posledních 30 let zesílily, ve Francii příjmová nerovnost před zdaněním mezi lety 1970 a 2000 mírně poklesla, nebo přinejhorším zůstala stejná.