0

Francie a Německo se musí angažovat v Iráku

Příští týden se na útesech Normandie sejdou prezident Bush, prezident Chirac a kancléř Schröder, aby si připomněli 60. výročí invaze dne D, která vedla k osvobození Evropy. Tuto příležitost by měli využít také k tomu, aby se sami osvobodili od zahořklosti, která rozštěpila atlantické spojenectví kvůli irácké válce, tvrdí Pierre Lellouche a Christoph Bertram.

Když Spojené státy zahájily válku proti Iráku Saddáma Husajna, Francie a Německo správně varovaly, že by invaze mohla vést k prohloubení nestability na Středním východě a k zesílení hrozby radikálního islámského teroru. Teď když Amerika a její koalice prokázaly neschopnost samy v Iráku zajistit stabilitu, francouzská a německá vláda nemohou dál nečinně přihlížet a samolibě prohlašovat: „My jsme vám to říkali", neboť situace se dále zhoršuje. Je potřeba, aby se obě vlády seriózně a plně angažovali v úsilí, které se musí stát sjednocenou snahou Západu.

Jistěže, pro všechny - včetně Francie a Německa - by bylo nejlepší, kdyby koalice pod vedením USA směřovala k úspěchu a Irák se mohl stát se pilířem stability a modernizace Středního východu. Avšak ať je tento výsledek sebevíc žádoucí, není dnes už pravděpodobný (pokud vůbec kdy byl). Vnitřní stabilita i hospodářské zotavení jsou nadále prchavé. Nad zemí visí čím dál hrozivější přízrak občanské války. Rozštěpený Irák pohroužený do války se sebou samým by byl katastrofou jak pro region, tak pro mezinárodní důvěryhodnost a autoritu USA a pro transatlantické vztahy.

V beztak křehké oblasti by proměna velké arabské země, jako je Irák, v rozvrácený stát nejspíš vyvolala intervence znervóznělých sousedů - kterých není zrovna málo. Místo právního řádu by zavládly zákony mafií, teroristických skupin a kmenových milicí. Mnohé z nich se už uplatňují. Místo směřování k modernizaci a rozvoji by se utvrdila pozice regionu coby semeniště konfliktů a hrozby jak sobě samotnému, tak světu kolem.