NEW YORK – Cílem globálního finančního systému je alokovat světové úspory tak, aby byly nejproduktivněji využity. Když systém funguje správně, proudí tyto úspory do investic zvyšujících životní úroveň; když funguje špatně tak jako v posledních letech, pumpují se úspory do realitních bublin a ekologicky škodlivých projektů včetně takových, které zhoršují člověkem způsobené klimatické změny.
Rok 2015 bude přelomovým bodem v úsilí o vytvoření globální finanční soustavy, která bude přispívat spíše ke klimatické bezpečnosti než ke klimatické zkáze. V červenci se vlády zemí z celého světa sejdou v Addis Abebě, aby prodiskutovaly nový rámec globálních financí.
Cílem setkání bude zprostředkování vzniku finančního systému, který bude podporovat trvale udržitelný rozvoj, což znamená sociálně začleňující a ekologicky zdravý hospodářský růst. O pět měsíců později podepíšou zástupci světových vlád v Paříži novou globální dohodu o kontrole člověkem způsobených klimatických změn a vyčleňování prostředků směrem ke klimaticky bezpečné energii, čímž navážou na pokrok dosažený počátkem tohoto měsíce během jednání v peruánské Limě. Také tam budou hrát významnou roli finance.
Základní fakta jsou zřejmá. Klimatická bezpečnost vyžaduje, aby všechny země přeorientovaly své energetické systémy od uhlí, ropy a plynu k větrné, sluneční a geotermální energii a k dalším nízkouhlíkovým zdrojům. Zároveň bychom měli testovat proveditelnost zachycování a ukládání uhlíku (CSS) ve velkém měřítku, což by mohlo umožnit bezpečné a dlouhodobé využívání alespoň některých fosilních paliv. Místo toho však globální finanční systém dál pumpuje stamiliardy dolarů ročně do průzkumu a rozvoje nových ložisek fosilních paliv a na CCS vyčleňuje velice málo.
Mnoho investic do nových zdrojů fosilních paliv bude kvůli nedávnému pádu světových cen ropy prodělečných – a to výrazně. A mnoho ložisek fosilních paliv, které firmy v současné době rozvíjejí, bude v rámci nové globální klimatické politiky „zakonzervováno“ (ponecháno v zemi). Jednoduchým faktem zůstává, že svět má mnohem více zdrojů fosilních paliv, než kolik jich lze vzhledem k realitě člověkem způsobených klimatických změn bezpečně spálit.
Ačkoliv tržní signály zatím nejsou příliš zřejmé, mezi úspěšnější letošní investory patřili ti, kdo prodali své pozice v sektoru fosilních paliv, a tím se vyhnuli krachu cen ropy. Možná měli letos jen štěstí, avšak jejich rozhodnutí o divesticích dává dlouhodobě smysl, protože správně předpokládá budoucí politický posun od fosilních paliv k nízkouhlíkové energii.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K tomuto kroku se nedávno připojilo několik velkých penzijních fondů a nadací ve Spojených státech a v Evropě. Moudře totiž daly na slova bývalého generálního ředitele ropného giganta BP lorda Brownea, jenž nedávno poznamenal, že klimatické změny představují „existenční hrozbu“ pro ropný průmysl.
Stále více vlád z celého světa dnes zavádí ceny uhlíku, které odrážejí vysoké sociální náklady spojené s pokračujícím využíváním fosilních paliv. Každá tuna oxidu uhličitého emitovaná do atmosféry spalováním uhlí, ropy nebo plynu přispívá k dlouhodobému globálnímu oteplování, a tím i k dlouhodobým nákladům, které ponese společnost v podobě sucha, záplav, veder, extrémních bouří a stoupající hladiny moří. Tyto budoucí náklady sice nelze přesně předvídat, avšak nedávné odhady stanovují společenské náklady každé další tuny atmosférického CO2 na 10-100 dolarů, přičemž americká vláda používá při určování směru energetických regulací střední odhad ve výši zhruba 40 dolarů na tunu.
Některé země jako Norsko a Švédsko už dávno zavedly daň na emise CO2, která odráží společenské náklady ve výši 100 dolarů na tunu nebo i více. Rovněž řada soukromých firem včetně velkých ropných společností nedávno zavedla vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí, které budou ovlivňovat jejich rozhodování ve věci investic do fosilních paliv. To firmám umožňuje předvídat finanční důsledky budoucích vládních regulací a zdaňování.
V době, kdy stále více států a firem zavádí ceny uhlíku, budou vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí stoupat, investice do fosilních paliv budou stále méně atraktivní a investice do nízkouhlíkových energetických systémů se stanou přitažlivějšími. Tržní signály zdaňování CO2 (nebo nákladů povolenek na emise CO2) pomohou investorům a finančním manažerům vyhnout se novým investicím do fosilních paliv. Také uhlíkové daně nabízejí vládám klíčový zdroj příjmů pro budoucí investice do nízkouhlíkové energie.
Vzhledem k pádu mezinárodních cen ropy – o závratných 40 dolarů za barel od letošního léta – je to pro vlády ideální příležitost k zavedení ceny uhlíku. Místo aby vlády nechaly klesnout spotřebitelské ceny ropy o takovou částku, měly by zavést uhlíkovou daň.
Spotřebitelé by na tom stále vydělali. Protože každý barel ropy emituje zhruba 0,3 tuny CO2, je výsledkem uhlíkové daně ve výši například 40 dolarů na tunu CO2 daň z ropy dosahující pouhých 12 dolarů za barel. A protože ceny ropy klesly o více než trojnásobek této daně, platili by spotřebitelé i nadále mnohem méně než před několika měsíci.
Nové příjmy z uhlíkových daní by navíc představovaly dobrodiní pro vlády. Vysokopříjmové země slíbily, že pomohou nízkopříjmovým státům investovat do klimatické bezpečnosti, a to jak v podobě nízkouhlíkové energie, tak i v podobě odolnosti vůči klimatickým šokům. Konkrétně přislíbily 100 miliard dolarů ročně na financování projektů spojených s klimatem – touto částkou začnou přispívat v roce 2020, oproti letošním zhruba 25-30 miliardám dolarů. Nové příjmy z daně z CO2 by představovaly ideální způsob, jak tomuto závazku dostát.
Matematika je jednoduchá. Vysokopříjmové země emitovaly letos zhruba 18 miliard tun CO2 – to je přibližně polovina všech globálních emisí. Kdyby tyto státy vyčlenily pouhé 2 dolary na tunu CO2 pro globální financující organizace, jako jsou nový Fond zeleného klimatu a regionální rozvojové banky, převedly by každoročně celkem asi 36 miliard dolarů. Využitím části těchto peněz k mobilizaci financování ze soukromého sektoru by se dalo dosáhnout plné částky 100 miliard dolarů na klimatické financování.
Velké ropné i finanční firmy se v posledních letech dopustily obrovských chyb, když napumpovaly zdroje do společensky destruktivních investic. V roce 2015 mohou tyto dva mocné sektory i svět jako celek začít dávat věci do pořádku. Máme na dosah ruky potřebné nástroje pro novou globální finanční soustavu, která bude alokovat úspory tam, kde jsou naléhavě zapotřebí: do trvale udržitelné rozvojové a klimatické bezpečnosti pro nás i pro budoucí generace.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Cílem globálního finančního systému je alokovat světové úspory tak, aby byly nejproduktivněji využity. Když systém funguje správně, proudí tyto úspory do investic zvyšujících životní úroveň; když funguje špatně tak jako v posledních letech, pumpují se úspory do realitních bublin a ekologicky škodlivých projektů včetně takových, které zhoršují člověkem způsobené klimatické změny.
Rok 2015 bude přelomovým bodem v úsilí o vytvoření globální finanční soustavy, která bude přispívat spíše ke klimatické bezpečnosti než ke klimatické zkáze. V červenci se vlády zemí z celého světa sejdou v Addis Abebě, aby prodiskutovaly nový rámec globálních financí.
Cílem setkání bude zprostředkování vzniku finančního systému, který bude podporovat trvale udržitelný rozvoj, což znamená sociálně začleňující a ekologicky zdravý hospodářský růst. O pět měsíců později podepíšou zástupci světových vlád v Paříži novou globální dohodu o kontrole člověkem způsobených klimatických změn a vyčleňování prostředků směrem ke klimaticky bezpečné energii, čímž navážou na pokrok dosažený počátkem tohoto měsíce během jednání v peruánské Limě. Také tam budou hrát významnou roli finance.
Základní fakta jsou zřejmá. Klimatická bezpečnost vyžaduje, aby všechny země přeorientovaly své energetické systémy od uhlí, ropy a plynu k větrné, sluneční a geotermální energii a k dalším nízkouhlíkovým zdrojům. Zároveň bychom měli testovat proveditelnost zachycování a ukládání uhlíku (CSS) ve velkém měřítku, což by mohlo umožnit bezpečné a dlouhodobé využívání alespoň některých fosilních paliv. Místo toho však globální finanční systém dál pumpuje stamiliardy dolarů ročně do průzkumu a rozvoje nových ložisek fosilních paliv a na CCS vyčleňuje velice málo.
Mnoho investic do nových zdrojů fosilních paliv bude kvůli nedávnému pádu světových cen ropy prodělečných – a to výrazně. A mnoho ložisek fosilních paliv, které firmy v současné době rozvíjejí, bude v rámci nové globální klimatické politiky „zakonzervováno“ (ponecháno v zemi). Jednoduchým faktem zůstává, že svět má mnohem více zdrojů fosilních paliv, než kolik jich lze vzhledem k realitě člověkem způsobených klimatických změn bezpečně spálit.
Ačkoliv tržní signály zatím nejsou příliš zřejmé, mezi úspěšnější letošní investory patřili ti, kdo prodali své pozice v sektoru fosilních paliv, a tím se vyhnuli krachu cen ropy. Možná měli letos jen štěstí, avšak jejich rozhodnutí o divesticích dává dlouhodobě smysl, protože správně předpokládá budoucí politický posun od fosilních paliv k nízkouhlíkové energii.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K tomuto kroku se nedávno připojilo několik velkých penzijních fondů a nadací ve Spojených státech a v Evropě. Moudře totiž daly na slova bývalého generálního ředitele ropného giganta BP lorda Brownea, jenž nedávno poznamenal, že klimatické změny představují „existenční hrozbu“ pro ropný průmysl.
Stále více vlád z celého světa dnes zavádí ceny uhlíku, které odrážejí vysoké sociální náklady spojené s pokračujícím využíváním fosilních paliv. Každá tuna oxidu uhličitého emitovaná do atmosféry spalováním uhlí, ropy nebo plynu přispívá k dlouhodobému globálnímu oteplování, a tím i k dlouhodobým nákladům, které ponese společnost v podobě sucha, záplav, veder, extrémních bouří a stoupající hladiny moří. Tyto budoucí náklady sice nelze přesně předvídat, avšak nedávné odhady stanovují společenské náklady každé další tuny atmosférického CO2 na 10-100 dolarů, přičemž americká vláda používá při určování směru energetických regulací střední odhad ve výši zhruba 40 dolarů na tunu.
Některé země jako Norsko a Švédsko už dávno zavedly daň na emise CO2, která odráží společenské náklady ve výši 100 dolarů na tunu nebo i více. Rovněž řada soukromých firem včetně velkých ropných společností nedávno zavedla vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí, které budou ovlivňovat jejich rozhodování ve věci investic do fosilních paliv. To firmám umožňuje předvídat finanční důsledky budoucích vládních regulací a zdaňování.
V době, kdy stále více států a firem zavádí ceny uhlíku, budou vnitřní účetní náklady uhlíkových emisí stoupat, investice do fosilních paliv budou stále méně atraktivní a investice do nízkouhlíkových energetických systémů se stanou přitažlivějšími. Tržní signály zdaňování CO2 (nebo nákladů povolenek na emise CO2) pomohou investorům a finančním manažerům vyhnout se novým investicím do fosilních paliv. Také uhlíkové daně nabízejí vládám klíčový zdroj příjmů pro budoucí investice do nízkouhlíkové energie.
Vzhledem k pádu mezinárodních cen ropy – o závratných 40 dolarů za barel od letošního léta – je to pro vlády ideální příležitost k zavedení ceny uhlíku. Místo aby vlády nechaly klesnout spotřebitelské ceny ropy o takovou částku, měly by zavést uhlíkovou daň.
Spotřebitelé by na tom stále vydělali. Protože každý barel ropy emituje zhruba 0,3 tuny CO2, je výsledkem uhlíkové daně ve výši například 40 dolarů na tunu CO2 daň z ropy dosahující pouhých 12 dolarů za barel. A protože ceny ropy klesly o více než trojnásobek této daně, platili by spotřebitelé i nadále mnohem méně než před několika měsíci.
Nové příjmy z uhlíkových daní by navíc představovaly dobrodiní pro vlády. Vysokopříjmové země slíbily, že pomohou nízkopříjmovým státům investovat do klimatické bezpečnosti, a to jak v podobě nízkouhlíkové energie, tak i v podobě odolnosti vůči klimatickým šokům. Konkrétně přislíbily 100 miliard dolarů ročně na financování projektů spojených s klimatem – touto částkou začnou přispívat v roce 2020, oproti letošním zhruba 25-30 miliardám dolarů. Nové příjmy z daně z CO2 by představovaly ideální způsob, jak tomuto závazku dostát.
Matematika je jednoduchá. Vysokopříjmové země emitovaly letos zhruba 18 miliard tun CO2 – to je přibližně polovina všech globálních emisí. Kdyby tyto státy vyčlenily pouhé 2 dolary na tunu CO2 pro globální financující organizace, jako jsou nový Fond zeleného klimatu a regionální rozvojové banky, převedly by každoročně celkem asi 36 miliard dolarů. Využitím části těchto peněz k mobilizaci financování ze soukromého sektoru by se dalo dosáhnout plné částky 100 miliard dolarů na klimatické financování.
Velké ropné i finanční firmy se v posledních letech dopustily obrovských chyb, když napumpovaly zdroje do společensky destruktivních investic. V roce 2015 mohou tyto dva mocné sektory i svět jako celek začít dávat věci do pořádku. Máme na dosah ruky potřebné nástroje pro novou globální finanční soustavu, která bude alokovat úspory tam, kde jsou naléhavě zapotřebí: do trvale udržitelné rozvojové a klimatické bezpečnosti pro nás i pro budoucí generace.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.