0

Za lepší, větší Unii

Zdá se, že deset let po pádu berlínské zdi Evropská unie konečně dostojí slíbenému pozvání bývalých komunistických zemí do řad členských zemí EU. Evropská komise Romana Prodiho předložila dalekosáhlou strategii rozšíření, která se vyznačuje větší otevřeností a pružností při jednáních a jasnějšími stimuly vůči aspirujícím zemím, aby se více přiblížily k politickým, hospodářským a institučním normám Evropské unie. Pokud to celé vyjde, stane se Evropská unie největším světovým příkladem úspěšné volnotržní demokracie.

Rozšiřování EU není snadný úkol. Bude nějakou chvíli trvat, než se způsoby nových členů přizpůsobí Unii, také podmínky vstupu mohou být až zákeřně komplexní, nemluvě o tom, že i sama Unie bude muset zreformovat své instituce a připravit je dost možná i na 30 členských zemí.

Pokud se podíváme Evropské unii hlouběji pod kůži, zjistíme, že její kolektivní altruismus vůči Východu velmi často maskuje hledání individuálních výhod členských států. Rozšíření Evropské unie, kde nyní existuje vyrovnaný poměr mezi přispěvateli a poživateli, bude znamenat i to, že se jejími členy stane více chudších zemí. A tak buď stávající dárci budou dávat více nebo se stávající příjemci budou muset spokojit s menším dílem. A protože každá smlouva o přijetí do EU musí být schválena jednomyslně, nelze vyloučit, že některé země budou dělat obstrukce. Španělé a Irové již teď brumlají, že se přece nenechají ochudit kvůli Polákům, Maďarům nebo Lotyšům.

Právě proto Evropská unie odmítla – přinejmenším na papíře – otevřít rozhovory o rozšíření, dokud kandidátské země nesplní stanovenou řadu náročných kritérií. Ačkoli lze spekulovat o tom, zda se zemím, s nimiž byla jednání zahájena v roce 1998 (Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko), podařilo všechny překážky překonat, laťka je nasazena vysoko. Důsledkem toho je mimo jiné i to, že možnost vstupu do EU se stala alespoň minimálním impulsem pro ty země, které dosud ani neuvažovaly o splnění tvrdých evropských kritérií. Pokud by se totiž tyto země o žádný pokrok nesnažily, hrozilo by rozdělení evropského kontinentu na dvě části: na bohatou pevnost na západě a na nestabilní kotel chudoby na východě. Právě šok způsobený nedávnými etnickými válkami stál u zrodu myšlenky, že by se rozšíření Unie mohlo podávat jako návnada transformačním opozdilcům.