0

Fotbalový nacionalismus

AMSTERDAM – Zesnulý Arthur Koestler, který se narodil v Budapešti, žil v mnoha zemích a psal v několika jazycích, kdysi řekl, že existuje jednak nacionalismus, jednak fotbalový nacionalismus. Emoce, které vyvolává to druhé jsou mnohem silnější. Sám Koestler, hrdý a loajální britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.

Pro Američany, jejichž „světové série“ jsou v podstatě domácí záležitostí, je těžké pochopit city, které se rodí v obyvatelích Evropy, když jejich národy jednou za čtyři roky soupeří o evropský mistrovský titul v kopané. Letos v létě stadiony v Rakousku a Švýcarsku, nemluvě o ulicích hlavních měst Evropy, od Madridu po Moskvu, na několik týdnů propadly orgiím vlajkonošského, hymnozpěvného a bubnového vlastenectví. Vítězství Španělska bylo jednou ze vzácných příležitostí, kdy Katalánci, Kastilci, Baskové a Andalusané propukli společně v explozi vlastenecké radosti.

Fotbal víc než většina jiných sportů souzní s kmenovými pocity: to kolektivní úsilí, barvy mužstev, rychlost, fyzická útočnost. Slavný nizozemský fotbalový kouč kdysi řekl, a ne žertem: „Fotbal je válka.“

Vůbec to tak být nemělo. Po dvou světových válkách se projevy národních vášní staly v Evropě víceméně tabu. Nacionalismu se dávalo za vinu, že starý kontinent ve 20. století dvakrát málem zničil. Onen typ oslavovaného patriotismu, zejména ve spojení s válečnou hrdostí, ve Spojených státech dodnes naprosto běžný, byl dlouho spojován s masovým vražděním. Angličané, již unikli okupaci nepřátelskou mocností a stále věří, že sami vyhráli druhou světovou válku (no, vlastně s nepatrnou pomocí od Amíků), pořád mají militaristický sklon. V tom jsou výjimeční. Odtud možná pramení nechvalně proslulá bojechtivost anglických fotbalových fandů.