1

Fotbal je válka

NEW YORK – Vlajky už se třepotají, od Holandska po Argentinu, od Kamerunu po Japonsko. Brzy se rozezvučí bubny a vyvřísknou trubky. Rozvinou se prapory a zazní bojové pokřiky. A je to tu zas: začíná Mistrovství světa ve fotbale.

Nebožtík Rinus Michels, známý též jako „generál“, trenér holandského mužstva, které ve finále roku 1974 těsně prohrálo s Německem, proslul výrokem: „Fotbal je válka.“ Když v roce 1988 Nizozemci uspěli s odvetou a po porážce Německa se stali mistry Evropy, v ulicích Holandska tančilo víc lidí, než když v květnu 1945 skočila skutečná válka.

Při jedné příležitosti v roce 1969 fotbalový zápas mezi Hondurasem a Salvadorem skutečně vyústil ve vojenský střet, známý jako fotbalová válka. Napětí mezi oběma zeměmi bylo už před utkáním značné. Pak ale byli napadeni fanoušci Hondurasu, ba co hůř, zhanobena honduraská národní hymna a zneuctěna modrobílá vlajka země.

Samozřejmě, fotbalové války jsou zřídkavé (ostatně žádný další příklad mě nenapadá), ale představa, že mezinárodní sportovní soutěžení nevyhnutelně podněcuje vřelé bratrství – což je myšlenka, kterou prosazoval baron de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her –, je romantický přelud. Násilnosti britských fotbalových chuligánů, kupříkladu, odrážejí svérázný nostalgický stesk po válce. Život v mírových dobách může být nudný a britská sláva jako by byla už dlouho zašlá. Fotbal je příležitostí, při níž lze zažít bojové vzrušení, aniž by se riskovalo víc než pár zlomených kostí.