0

Evropa, Japonsko a duch Johna Maynarda Keynese

NEW HAVEN: Jedenáct členských zemí EU je přichystáno navždy spojit své měny v jedno jediné euro. S tím, jak se tento okamžik blíží, začínají vlády členských zemí pomalu měnit svůj pohled na přísnost ekonomické disciplíny, jenž bude hodnotu eura určovat.

Samozřejmě existují výhody, politické i ekonomické, které nabízí právě taková široká měnová unie, jak ostatně demonstrují dějiny amerického dolaru. Zda-li je ale možné těchto výhod v poměrně krátkém časovém úseku dosáhnout mezi tak rozdílnými vládami a ekonomikami, zůstává stále otevřenou otázkou. Protože mezi těmito vládami neustále narůstají obavy, že takových výhod bude dosaženo až kdesi v budoucnu, a závazky k fiskální ukázněnosti, které jsou hnacím motorem eura, se jaksi zmírňují, tak, jak jsou představitelé těchto zemí nuceni sladit jednotnou měnu a naléhavou potřebou podpořit hospodářský růst a zaměstnanost.

Členové Evropské měnové unie se vzdávají měnové suverenity, dozajista zcela dobrovolně, ale přece jenom “vzdávají.” Členské země nebudou z tohoto důvodu napříště disponovat vlastními samostatnými měnovými politikami, a dokonce ani libovolnými fiskálními politikami. Nebudou už proto nadále schopny vyrovnávat své platební bilance, a z nich vyplývající makroekonomické potíže, například pohyby směnných kursů – což příkladně v roce 1992 velice úspěšně provedlo Spojené království.

Ekonomové, jež podporují euro, argumentují tím, že vše, co bylo kdysi možné řešit úpravou směnných kursů, je stejně tak dobře možné udělat posuny v komoditních cenách nebo ve mzdách. Je ale očividné, že tyto “medicíny” fungují jen velice pomalu a nedokonale. Mezitím ale bude silné euro vyžadovat, aby vysoké úrokové míry zůstaly vysoké a stejně tak vysoké budou i náklady na práci, exporty a růst HNP.