2

Návrat k investicím

ŽENEVA – Na zářijovém summitu skupiny G-20 v čínském Chang-čou načrtli vedoucí světoví představitelé ambiciózní plán „nové éry globálního růstu“. Opominuli však jednu klíčovou složku: nápravu investičního klimatu.

Konvenční poučky říkají, že úspory domácností poputují prostřednictvím efektivních finančních trhů k firmám, které tyto peníze nejlépe a nejproduktivněji využijí. V mnoha rozvojových zemích však snazší přístup k financím – díky neomezeným přeshraničním kapitálovým tokům a deregulaci finančního trhu – stále nevede k masivnějšímu financování dlouhodobých investic, zejména ve výrobě.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Rozhodování o investicích závisí na řadě složitých faktorů a okolností a klíčovým předpokladem úspěšné realizace nových projektů je mix veřejných a soukromých financí. Ve východní Asii, která v posledních letech zažívá rychlý růst a rozvoj, politici nejen připouštějí, ale přímo podněcují vyšší firemní zisky za předpokladu, že budou vloženy do produktivních investic. V důsledku toho se plné čtyři pětiny investičních výdajů velkých východoasijských firem financují z nerozděleného zisku, přičemž tempo růstu taženého investicemi pomáhají udržovat veřejně vlastněné finanční instituce.

Nerovnováha mezi zisky a investicemi představuje významný důvod dnešního vlažného růstu v rozvinutých i rozvojových zemích; nebude-li se tento problém řešit, mohla by být výsledkem širší krize legitimity podnikového řízení a ekonomického managementu.

V rozvinutých ekonomikách ziskovost firem setrvale roste, zčásti kvůli strategiím „nadřazenosti akcionářů“, které se zaměřují na krátkodobé rozhodování, opatření na snižování nákladů a další formy finančního inženýrství podněcovaného institucionálními investory. Konvenční strategie „držet a investovat“ jsou v různé míře nahrazovány strategiemi „zmenšovat a distribuovat“, v jejichž rámci se zisky používají na výplaty vyšších dividend, zpětné odkupy akcií, fúze a akvizice.

V rozvojových ekonomikách globální finanční toky nejviditelněji přispívají k makroekonomickým šokům přiživujícím ekonomickou nejistotu, která zkracuje horizont investičního plánování firem. V poslední době lze také pozorovat, že firmy v rozvojových ekonomikách používají stejné strategie podnikového řízení jako firmy v rozvinutých zemích. Soudě podle účetních bilancí nefinančních firem se poměry investic k zisku v letech 1995 až 2014 snížily, přičemž zvlášť prudké poklesy zaznamenaly Brazílie, Malajsie, Jižní Korea a Turecko.

Ve většině rozvojových ekonomik jsou velké veřejné korporace méně časté než v ekonomikách rozvinutých; u firem, které v rozvojových ekonomikách pravidelně rozdělují dividendy, se však objem peněz vyplácených akcionářům zvyšuje, i když ziskovost zůstává zhruba stejná. Takové firmy rovněž akumulují finanční aktiva – někdy i rychleji než firemní dluh –, což naznačuje, že na liberalizovaných finančních trzích postrádají tyto podniky ziskové dlouhodobé investiční příležitosti a možnosti portfoliových investic.

Bylo by předčasné naznačovat, že vztah mezi zisky a investicemi se v rozvojovém světě zpřetrhal. Protože však ziskovost firem obecně roste, jsou investiční trendy všude na světě (s výjimkou Číny a Indie) slabé, což platilo už před globální finanční krizí z roku 2008.

Financializace navíc dál narušuje po celém světě makroekonomickou stabilitu. Například programy kvantitativního uvolňování v rozvinutých ekonomikách přispěly k nadbytku likvidity – a tím i k nedávné explozi firemních dluhů v rozvíjejících se ekonomikách. Vezmeme-li vzorek těchto ekonomik, pak se dluh denominovaný v dolarech u nefinančních korporací zvýšil v letech 2010 až 2014 v průměru o 40%; jejich podíl dluhové služby v letech 2007 až 2015 rovněž vzrostl o 40%. Tato čísla naznačují rodící se systémovou bankovní krizi.

Dluhem tažené investice se navíc soustřeďují ve vysoce cyklických sektorech založených na spotřebě přírodních zdrojů, které nepřispívají k inkluzivnímu a trvale udržitelnému růstu. Na celkovém zvýšení dluhu i investic se z více než dvou třetin podílí pouhých sedm sektorů – těžba ropy a plynu, výroba elektřiny, stavebnictví, průmyslové komodity, nemovitosti, telekomunikace a hornictví. To naznačuje, že snadný přístup k levným penězům a dluhovému financování neupřednostňuje technologicky špičkové sektory, jež nejvíce přispívají k růstu produktivity.

Chceme-li tento trend zvrátit, musíme nejprve zvrátit tíhnutí rozvíjejících se ekonomik k vysoce financializovaným firemním strategiím. To bude vyžadovat všeobecné změny v podnikovém řízení a v pobídkových strukturách nefinančních korporací, včetně preferenční daňové politiky u nerozděleného zisku a kmenových financí a zvláštních odpisových úlev u reinvestovaného zisku.

Vedle podnikových financí musíme také obnovit rovnováhu vztahu mezi ziskem a investicemi, a to prostřednictvím institucionálních i veřejných iniciativ, ale též proaktivní průmyslovou politikou. To si vyžádá reformu a prohloubení bankovní soustavy, aby se zajistily dostatečné úvěrové kapacity pro dlouhodobé investice, včetně úvěrů malým a středním podnikům.

Pokud jde o makroekonomické prostředí, vlády mohou zlepšit podmínky prostřednictvím veřejných investic, zejména do infrastruktury, čímž zlepší produktivitu a zvýší ziskovost soukromého sektoru. A konečně by mezinárodní společenství mělo usilovat o rázné potírání daňových úniků a odlivů kapitálu, které narušují příjmovou základnu států.

Fake news or real views Learn More

Dlouhodobé investice do produktivních aktiv jsou nezbytné pro zajištění trvalého růstu, který rozvojové ekonomiky potřebují. Nedosáhnou ho však tím, že budou dál udržovat prostředí podněcující krátkodobé strategie.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.