33

Kdo má pravdu v otázce finanční reformy v USA?

CAMBRIDGE – Osm let po vyvolání krize, při níž se téměř zhroutil globální finanční systém, zůstávají Spojené státy zoufale zmatené v otázce, jaké reformy jsou zapotřebí, aby se podobná krize neopakovala. V době, kdy se Američané připravují zvolit svého příštího prezidenta, je naléhavě zapotřebí, aby lépe chápali, jaké změny politik by minimalizovaly riziko budoucích krizí – a u kterých politiků je nejpravděpodobnější, že je skutečně zavedou.

Američané s jistotou vědí jen to, že mají vztek na finanční sektor. To se odráží například na úspěchu nedávných hollywoodských filmů, jako je Sázka na nejistotu (který právem sklidil chválu za to, že srozumitelně vysvětlil složité finanční nástroje typu derivátů). A také se to odráží na současné prezidentské kampani – jmenovitě na pozoruhodné podpoře pro levicového senátora Bernieho Sanderse usilujícího o nominaci za demokraty.

Středobodem Sandersovy kampaně je návrh na rozbití velkých wallstreetských bank na malé části, čímž se zajistí, že žádná banka nebude tak velká, aby její krach ohrozil zbytek finanční soustavy. Lákavost tohoto cíle je pochopitelná. Na jeho dosažení by však bylo zapotřebí obrovské kladivo.

Třebaže americkou bankovní soustavu odpradávna tvoří tisíce drobných bank, fenomén „systémově důležitých bankovních institucí“ není právě nový. Prvním peněžním ústavem, který byl prohlášen za „příliš velký na to, aby mohl padnout“, byla banka Continental Illinois, jež v roce 1984 získala záchranný balík od prezidenta Ronalda Reagana. A protože jsou dnes banky větší než kdykoliv dříve – čtyři největší peněžní ústavy v Americe držely v roce 2011 aktiva v celkové hodnotě přesahující 1 bilion dolarů –, bylo by jejich rozbití na tak malé segmenty, že žádný z nich nebude systémově důležitý, přinejmenším zdlouhavé a složité. Pouhé nastavení deregulačních hodin o 30 let nazpátek by jednoduše nestačilo.