4

Feminismus a mužský mozek

NEW YORK – Severoameričané mé generace vyrostli v 70. letech s dětskou deskou „Free to Be...You and Me“, na které Rosey Grier, obrovitá bývalá hvězda amerického fotbalu, zpíval, že „je v pořádku plakat“. Vyznění písně bylo takové, že dívky mohou být tvrdé a chlapcům je povoleno tvrdými nebýt.

Západní feministická kritika zkostnatělých stereotypů v otázce rolí obou pohlaví přetrvávala téměř 40 let. V mnoha ohledech nahlodala nebo dokonce eliminovala svévolná omezení, která měnila mírumilovné chlapce v agresivní muže a držela ctižádostivé dívky na špatně placených místech.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Feministky se pochopitelně často vyhýbají vědeckým důkazům, které tuto kritiku sexuálních rolí zpochybňují. Protože totiž biologicky podložené argumenty o rozdílech mezi pohlavími historicky sloužily a slouží k ospravedlňování podřízené role žen, zdráhají se ženy připustit jakýkoliv vrozený rozdíl, aby náhodou nebyl použit proti nim. Nevytvořila však feministická nechuť akceptovat jakékoliv známky vrozených genderových rozdílů ve světle nedávných vědeckých objevů pouze nové předpojatosti?

Feministická kritika například vyvolala diametrální změny v základním školství, kde o věcech převážně rozhodují ženy: vznik mužských hierarchií na školních dvorcích se dnes často potlačuje ze strachu z „šikany“ a očekává se, že chlapci i dívky budou své emoce „sdílet“ a „zpracovávat“. Řada pedagogů však začala tvrdit, že takové zásahy do procesů, které mohou tvořit nedílnou součást „chlapectví“, by mohly vést až k tomu, že chlapci začnou dosahovat horších studijních výsledků než dívky a že se u nich častěji objeví problémy s chováním, poruchy pozornosti a tak dále.

Školství je navíc jen začátek. Z rozsáhlé kritiky tendence mužů vytvářet hierarchie, zapojovat se do teritoriálních bojů a nechat se vtahovat do konfliktů se vyvinula celá akademická disciplína. Když jsem studovala na univerzitě, byl feministickým řešením „patriarchátu“ imaginární svět bez hierarchie, kde lidé celé dny verbalizovali problémy a vytvářeli citová pouta.

Tato kritika „maskulinity“ dramaticky ovlivnila také intimní vztahy: ženy byly vybízeny, aby dávaly najevo nespokojenost s tím, že se muži odmítají „dělit“ o svůj vnitřní život. Ženy si stěžovaly, že jim nikdo nenaslouchá, že muži po práci odcházejí kutit do garáže nebo usínají před televizí. Jakkoliv však byly tyto nářky procítěné, stále předpokládaly, že si muži své chování v plném rozsahu vybírají .

Dnes existuje přehršle vědeckých analýz založených na technologiích snímání mozku a nových antropologických a evolučních objevech, které naznačují, že jsme možná strkali hlavy do písku a musíme být ochotni smířit se s tím, že mezi oběma pohlavími existuje přinejmenším několik skutečných a měřitelných rozdílů.

Nejslavnější z těchto studií, pojednání Anatomie lásky z pera antropoložky Helen Fisherové, vysvětluje evoluční popudy k lidským sklonům dvořit se, uzavírat sňatky, dopouštět se cizoložství, rozvádět se a vychovávat děti. Některá autorčina zjištění jsou provokativní: například se zdá, že jsme uzpůsobeni k několikanásobné monogamii a musíme na sobě tvrdě pracovat, abychom se udrželi v jediném svazku, že silně orgastické ženy jsou evolučně zvýhodněné a že flirt mezi primáty velmi připomíná způsoby, jimiž dnes mladí muži a ženy dávají v baru najevo sexuální zájem.

Při popisu našeho vývoje si Fisherová navíc všímá, že muži, kteří dokázali snášet dlouhá období mlčení (při lovu během čekání na zvěř), přežili a přenesli své geny na další generace, takže jejich genetická selekce preferovala „prostor“. Naproti tomu ženy nejlépe přežívaly v případě, že navázaly pouto s ostatními a vytvořily komunitu, poněvadž tyto skupiny byly zapotřebí ke sběru kořínků, ořechů a lesních plodů při současné péči o malé děti.

Při četbě Fisherové má člověk sklon nechat chlapce, aby se dál navzájem svářili a testovali své prostředí, a smířit se s tím, že – jak uvádí autorka – příroda stvořila muže a ženy ke spolupráci na přežití. „Spolupráce“ přitom předpokládá svobodnou vůli a rozhodování; ani u primátů není úspěch samců založen na ovládání či kontrole samic. Podle autorčina rozboru slouží ku prospěchu mužů i žen, pokud se rozdělí o své leckdy odlišné, ale často se doplňující silné stránky – takový závěr uklidňuje, nikoliv skličuje.

Kniha Co si asi myslí on? , kterou napsal konzultant v oboru neurobiologie Michael Gurian, posouvá tyto poznatky ještě dál. Gurian tvrdí, že mužský mozek se nadměrným verbálním vyjadřováním emocí skutečně může cítit zneklidněn a zaplaven, takže potřeba mužů „vypnout“ nebo dělat spíše něco mechanického než emocionálního mnohdy není projevem odmítavosti vůči manželce, nýbrž neurologickou potřebou.

Gurian dokonce předpokládá, že mužský mozek opravdu „nevidí“ prach nebo rostoucí hromadu prádla, jako je často vidí mozek ženský, což vysvětluje, proč muži a ženy mají sklon přistupovat k domácím pracím odlišně. Muži mnohdy neslyší hlubší ženské tóny a jejich mozek má na rozdíl od ženského „odpočinkový“ stav (muž skutečně někdy přemýšlí o ničem!).

Gurian navíc tvrdí, že muži mají sklon vychovávat své děti jinak než ženy z podobných neurologických důvodů – že v nich více podněcují riskování a nezávislost a věnují menší pozornost detailům jejich stravy. Není těžké vidět, proč je výhodné, když dítě ve svém stylu vychovávají oba rodiče. Autor vyzývá ženy, aby ve snaze dosáhnout s partnerem blízkého vztahu nezkoušely pouze verbalizaci z očí do očí, ale i aktivity po boku partnera.

Z nějakého důvodu nejsou všechny tyto poznatky ani tak pobuřující, jako spíše osvobozující. Mnoho věcí, které v ženách vyvolávají vztek nebo je vedou k pocitu, že je partner odmítá či neposlouchá, nemusí být výsledkem vědomého zanedbávání nebo dokonce sexismu ze strany mužů, nýbrž pouze výsledkem struktury mužského mozku! Pokud se ženy s těmito biologickými odlišnostmi smíří a naučí se je ve vztahu obcházet, začnou je muži podle Guriana více uznávat a budou jim oddanější (což budou často vyjadřovat neverbálně). Ženy, které si tato zjištění vzaly k srdci, uvádějí, že jejich vztahy s životními partnery začaly být mnohem bezproblémovější a paradoxně i důvěrnější.

Fake news or real views Learn More

Nic z toho neznamená, že by se muži a ženy neměli snažit přizpůsobit přáním svého protějšku, požadovat rozdělení zodpovědnosti při domácích pracích nebo očekávat, že je druhá strana „vyslechne“. Ale může to znamenat, že se navzájem dokážeme o něco lépe pochopit a být trpělivější ve snaze o komunikaci.

Stejně tak z posledního vědeckého výzkumu nevyplývá, že muži (nebo ženy) jsou nadřazenější, natož aby tento výzkum ospravedlňoval odpudivou diskriminaci. Naznačuje však, že pluralitnější společnost otevřená všem možným rozdílům se dokáže lépe učit, pracovat a milovat.