Řada přemýšlivých pozorovatelů – jako Robert Rubin ze Citigroup, Larry Summers z Harvardu a Martin Wolf z Financial Times – vyjádřila v nedávných měsících rozpaky nad tím, jak finanční trhy pohlížejí na riziko. Zatímco trhy o dnešním světě – zejména o dolaru a cenných papírech, jež se k němu váží – soudí, že při pohledu z historické perspektivy vykazuje nízké riziko, geopolitická rizika se ve skutečnosti jeví větší. Wolf například tvrdí, že finanční trhy strčily hlavu do písku, osvojily si zaměření na „dlouhodobý zisk nízkých výnosů“ a předem ignorují „občasnou kalamitu“, přičemž ztráty se následně připíší na vrub „nepředvídatelným nepříznivým okolnostem“.
Pokud by se ale dnes investor chtěl proti geopolitické katastrofě pojistit, jak by to vlastně udělal? V generaci před první světovou válkou se za bezpečná aktiva považovaly dluhy vlád vázané na zlatý standard, který domněle zajišťoval ochranu proti nákaze inflačním populismem, postihující tehdy země jako Mexiko, Francii a Spojené státy. Avšak ti, kdo investovali do britského vládního dluhu, čelili obrovským ztrátám poté, co vstup Británie do první světové války vyvolal inflaci, a ti, kdo investovali do carských dluhopisů, si jimi po říjnové revoluci tapetovali toalety.
Po inflacích první světové války si opatrný investor mohl myslet, že atraktivním aktivem je zlato – snadno ohodnotitelné, přenosné a reálné. Zlato je ovšem strnulé, zatímco kapitál je produktivní. Buď jak buď, američtí vlastníci zlata zažili nedobrovolný převod svého bohatství v papírové dolary Rooseveltovou administrativou na samém dně Velké hospodářské krize. Po druhé světové válce se bezpečněji než cokoli jiného jevily investice v USA. V 70. letech ale investoři do amerických akcií a dlouhodobých dluhopisů přišli o polovinu své jistiny, ba dokonce i investoři do krátkodobého amerického dluhu si do konce dekády v reálných hodnotách pohoršili o 20%.
Řada přemýšlivých pozorovatelů – jako Robert Rubin ze Citigroup, Larry Summers z Harvardu a Martin Wolf z Financial Times – vyjádřila v nedávných měsících rozpaky nad tím, jak finanční trhy pohlížejí na riziko. Zatímco trhy o dnešním světě – zejména o dolaru a cenných papírech, jež se k němu váží – soudí, že při pohledu z historické perspektivy vykazuje nízké riziko, geopolitická rizika se ve skutečnosti jeví větší. Wolf například tvrdí, že finanční trhy strčily hlavu do písku, osvojily si zaměření na „dlouhodobý zisk nízkých výnosů“ a předem ignorují „občasnou kalamitu“, přičemž ztráty se následně připíší na vrub „nepředvídatelným nepříznivým okolnostem“.
Pokud by se ale dnes investor chtěl proti geopolitické katastrofě pojistit, jak by to vlastně udělal? V generaci před první světovou válkou se za bezpečná aktiva považovaly dluhy vlád vázané na zlatý standard, který domněle zajišťoval ochranu proti nákaze inflačním populismem, postihující tehdy země jako Mexiko, Francii a Spojené státy. Avšak ti, kdo investovali do britského vládního dluhu, čelili obrovským ztrátám poté, co vstup Británie do první světové války vyvolal inflaci, a ti, kdo investovali do carských dluhopisů, si jimi po říjnové revoluci tapetovali toalety.
Po inflacích první světové války si opatrný investor mohl myslet, že atraktivním aktivem je zlato – snadno ohodnotitelné, přenosné a reálné. Zlato je ovšem strnulé, zatímco kapitál je produktivní. Buď jak buď, američtí vlastníci zlata zažili nedobrovolný převod svého bohatství v papírové dolary Rooseveltovou administrativou na samém dně Velké hospodářské krize. Po druhé světové válce se bezpečněji než cokoli jiného jevily investice v USA. V 70. letech ale investoři do amerických akcií a dlouhodobých dluhopisů přišli o polovinu své jistiny, ba dokonce i investoři do krátkodobého amerického dluhu si do konce dekády v reálných hodnotách pohoršili o 20%.