0

Strach a nechuť v Rusku a Gruzii

Vítězství Michaila Saakašviliho v gruzínských prezidentských volbách bylo předvídatelným vyvrcholením listopadové ,,revoluce růží", která donutila Eduarda Ševarnadzeho k rezignaci po více než deseti letech u moci. Mnohem složitější otázkou je, co má Rusko jako severní soused Gruzie očekávat od triumvirátu Saakašviliho, Nino Burdžanadzeové a Zuraba Žvaniji.

Rusko navzdory své postsovětské malátnosti ovlivnilo vnitřní rozvoj Gruzie téměř ve všech ohledech - včetně Ševarnadzeho rezignace, již zprostředkoval ruský ministr zahraničí Igor Ivanov -, takže jeho pohled na nové gruzínské předáky má zásadní geopolitickou důležitost. Gruzínská trojice lídrů označuje dvoustranné vztahy za vysokou prioritu a v Rusku také žije široce rozšířená naděje, že jejich vítězství napomůže ozdravit vazby mezi oběma zeměmi.

Občasná předchozí protiruská vyjádření této nové generace předáků ovšem probouzí i znepokojení a existují obavy, že by prezident Saakašvili mohl zahájit válečnou operaci s cílem přivést zpět pod tbiliskou správu odštěpené republiky Abcházii a Jižní Osetii. Jak to v Rusku vyjádřil arcinacionalista Vladimír Žirinovskij: ,,Ševarnadze pořád aspoň byl náš člověk," zatímco noví předáci ,,zatopí Abcházii a Jižní Osetii krví."

Ačkoliv většina Rusů tento náhled nesdílí, Rusko je samozřejmě na pozoru před bezpečnostní hrozbou, jíž čelí na jižním Kavkaze - tato hrozba se významně vyostřila během Ševarnadzeho vlády. Nejvíce znepokojení vzbuzovalo to, že v Gruzii požívali značné svobody jednání čečenští rebelové, kteří na jejím území vytvářeli zásobovací základny a nechávali se lékařsky ošetřovat v gruzínských nemocnicích, než proklouzli zpět do Ruska.