0

Sbohem revoluci?

„FARC skončila, bez ohledu na to, kolik má možná ještě mužů a zbraní.“ Lapidární prohlášení o kolumbijském narkoguerillovém hnutí Revoluční ozbrojená fronta Kolumbie z úst bývalého salvadorského povstaleckého vůdce Joaquína Villalobose stojí za pozornost už jen vzhledem k bezpříkladné informovanosti tohoto člověka o zákulisí ozbrojené revoluční levice v Latinské Americe. Totéž platí i o téměř uslzeném přiznání Heinze Dietericha, ideologického guru venezuelského prezidenta Huga Cháveze, že „Chávezův projev k FARC (v němž toto hnutí vyzval k ukončení ozbrojeného boje a osvobození rukojmí) se prakticky rovná bezpodmínečné kapitulaci před ambicemi Washingtonu na této polokouli“.

Jakkoliv se tyto závěry mohou nakonec projevit jako unáhlené, rozhodně se zdá, že nejstarší a také poslední vojensko-politická organizace v regionu konečně stojí na prahu porážky. Strategie „demokratické bezpečnosti“ kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho se tedy zřejmě vyplatila, zvláště když ji podpořil „Plán Kolumbie“ financovaný Spojenými státy a také obyčejné štěstí, například když se při útoku na tábor FARC v Ekvádoru před třemi měsíci našly tisíce usvědčujících počítačových souborů.

Pokud události příštích několika měsíců potvrdí zánik FARC, Latinská Amerika se konečně zbaví jedné ze svých hlavních metel posledních padesáti let. Přinejmenším od prosince 1956, kdy Fidel a Raúl Castrovi spolu s jedním argentinským lékařem, později známým jako Che Guevara, vypluli z mexického přístavu Tuxpan na Kubu a zapsali se do historie, zažila celá oblast bezpočet pokusů malých levicových revolucionářských skupin uchvátit moc prostřednictvím ozbrojených povstání. Všechny skupiny se odvolávaly na hrdinné precedenty z devatenáctého a počátku dvacátého století, jakož i na nemožnost postupovat jinak proti brutálním pravicovým diktaturám, jako byly Batistova na Kubě, Somozova v Nikaragui nebo vojensko-oligarchické komplexy v Guatemale, Salvadoru, Bolívii, Argentině, Peru, Uruguayi i jinde – včetně Kolumbie.

V mnoha případech měly pravdu: kdyby se nebyly uchýlily ke zbraním a kulkám, v jejich zemích by se nikdy nic nezměnilo. Pouze ve třech případech však byly úspěšné: na Kubě v roce 1959, v Nikaragui v roce 1979 a v Salvadoru, kde do roku 1992 dosáhly v bojích proti americké a místní armádě patové situace, což jejich zemi přineslo mír a rostoucí prosperitu. Všude jinde je z různých důvodů – ať už to byly pomýlené strategie, taktické chyby, mylné teorie, americká intervence atd. – čekaly jen porážky, represe a marnost.