Řada zemí v Latinské Americe, Africe, východní Evropě i jinde ruší smlouvy s nadnárodními společnostmi (MNE) nebo o nich znovu vyjednává, přičemž další země je pravděpodobně budou následovat. Náklady mohou být vysoké. Vlády sice mohou vyjednat lepší podmínky, ale stejně tak se mohou zaplést do mezinárodních investičních sporů a odradit další investory. Renegociace (opětovná jednání) znamenají pro firmy nejistotu a možné přerušení výroby a příjmů.
K renegociacím mohou vést výrazné přesuny moci (obvykle v důsledku změněných cen komodit) a ideologie, případně změny v ekonomice projektů, zvláště pokud se jedná o velké investice do přírodních zdrojů a infrastruktury. Často však bývá důvodem skutečnost, že hostitelská země pokládá určitý kontrakt za nefér.
„Férovost“ je sice subjektivní pojem, avšak v některých případech nemusela mít hostitelská země potřebné odborné znalosti, aby vyjednala nejlepší možnou dohodu – často k tomu dochází při jednání MNE s nejméně rozvinutými zeměmi (s 50 nejchudšími státy světa, z nichž většina leží v subsaharské Africe). Do této kategorie pravděpodobně alespoň částečně spadá smlouva mezi Mittalem a Libérií z roku 2005 (která byla loni renegociována) a nejrůznější kontrakty s Kongem, případně i některé dohody uzavřené v zemích bývalého Sovětského svazu.
Předpokládejme, že je třeba dojednat kontrakt na těžbu ropy nebo mědi v objemu 500 milionů dolarů. Do takové zakázky se pravděpodobně zapojí některá čelní MNE, jež může na místo vyslat vyjednávací tým skládající se ze špičkových právníků, geologů a finančních analytiků, kteří rozumějí například vztahům mezi daněmi a licenčními poplatky a dokážou je patřičným jazykem formulovat. Hostitelská země naopak takový tým sestavit nedokáže. Možná ani neví, co má vlastně požadovat.
Výsledný kontrakt je problematičtější o to více, že se pravděpodobně týká některého z několika málo významných zdrojů hostitelské země, jenž dokáže generovat předvídatelné (a pravděpodobně i vyšší) příjmy než oficiální rozvojová pomoc – navíc po dlouhé časové období. I když tedy nešlo o korupci, není žádným překvapením, pokud příští vláda požádá o renegociaci kontraktu.
Je zřejmé, že pravidla hry při jednání s MNE by měla být pro obě strany stejná. Hostitelská země by si teoreticky mohla najmout vlastní mezinárodní experty, kteří by jí při jednáních pomáhali. Chudé státy však obvykle nemají dost prostředků na odměny pro členy takového týmu. Světová banka a regionální rozvojové banky zase postrádají experty – a zpravidla i prostředky –, aby mohly potřebnou technickou pomoc poskytnout.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Co kdyby však prostředky poskytly přímo MNE? Tyto společnosti si očividně přejí nejvýhodnější smlouvy pro sebe, ale zároveň jim jde o trvalé kontrakty, u nichž nehrozí, že je příští vláda neuzná. Mají tedy zájem na sjednání spravedlivé smlouvy, která navíc bude
vnímána
jako spravedlivá. Kromě toho jsou i u velkých smluv náklady na vyjednávací tým relativně malé (případně je lze uhradit z budoucích příjmů z daného projektu).
I když však firma zvolí tento přístup, problémy nevymizí. Jak lze tento model realizovat, aniž by vypadal jako úplatek (v případě, že společnost věnuje prostředky přímo vládě)? A jak mohou firmy zabránit zneužití části prostředků (například pokud si vláda najme třetiřadý tým)?
Zde je jeden návrh: vytvořme pod záštitou některé uznávané organizace Agenturu pro pomoc s investičními kontrakty (ICAF). Ta by fungovala jako depozitní uschovatel, na jehož účet firma skládá prostředky potřebné k najmutí vyjednávacího týmu hostitelskou zemí. Správce tohoto vázaného účtu pak vyzve danou zemi, aby sestavila tým, navrhne, jakou kvalifikaci budou jeho členové potřebovat, a možná dokonce nabídne seznam expertů.
Země by si pak mohla svobodně vybrat vlastní tým, přičemž správce vázaného účtu, jemuž by pomáhala mezinárodní poradní komise složená z expertů-dobrovolníků, by musel souhlasit, že vybraný tým je skutečně prvotřídní. Doplněním týmu o jednoho či dva místní vyjednavače by tato spolupráce mohla dokonce získat rozměr rozvojové pomoci. Výsledkem by měl být kontrakt, který bude za daných okolností co možná nejférovější – a který takto bude i vnímán.
Stačilo by, kdyby hrstka generálních ředitelů a premiérů prohlásila, že jsou připraveni o využívání služeb takové agentury na ad hoc bázi uvažovat. Neznamenalo by to sice konec rušení či renegociací kontraktů, ale eliminovalo by to jeden závažný důvod, proč k nim dochází, což by bylo přínosné pro státy i pro firmy.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In the United States and Europe, immigration tends to divide people into opposing camps: those who claim that newcomers undermine economic opportunity and security for locals, and those who argue that welcoming migrants and refugees is a moral and economic imperative. How should one make sense of a debate that is often based on motivated reasoning, with emotion and underlying biases affecting the selection and interpretation of evidence?
To maintain its position as a global rule-maker and avoid becoming a rule-taker, the United States must use the coming year to promote clarity and confidence in the digital-asset market. The US faces three potential paths to maintaining its competitive edge in crypto: regulation, legislation, and designation.
urges policymakers to take decisive action and set new rules for the industry in 2024.
The World Trade Organization’s most recent ministerial conference concluded with a few positive outcomes demonstrating that meaningful change is possible, though there were some disappointments. A successful agenda of reforms will require more members – particularly emerging markets and developing economies – to take the lead.
writes that meaningful change will come only when members other than the US help steer the organization.
Řada zemí v Latinské Americe, Africe, východní Evropě i jinde ruší smlouvy s nadnárodními společnostmi (MNE) nebo o nich znovu vyjednává, přičemž další země je pravděpodobně budou následovat. Náklady mohou být vysoké. Vlády sice mohou vyjednat lepší podmínky, ale stejně tak se mohou zaplést do mezinárodních investičních sporů a odradit další investory. Renegociace (opětovná jednání) znamenají pro firmy nejistotu a možné přerušení výroby a příjmů.
K renegociacím mohou vést výrazné přesuny moci (obvykle v důsledku změněných cen komodit) a ideologie, případně změny v ekonomice projektů, zvláště pokud se jedná o velké investice do přírodních zdrojů a infrastruktury. Často však bývá důvodem skutečnost, že hostitelská země pokládá určitý kontrakt za nefér.
„Férovost“ je sice subjektivní pojem, avšak v některých případech nemusela mít hostitelská země potřebné odborné znalosti, aby vyjednala nejlepší možnou dohodu – často k tomu dochází při jednání MNE s nejméně rozvinutými zeměmi (s 50 nejchudšími státy světa, z nichž většina leží v subsaharské Africe). Do této kategorie pravděpodobně alespoň částečně spadá smlouva mezi Mittalem a Libérií z roku 2005 (která byla loni renegociována) a nejrůznější kontrakty s Kongem, případně i některé dohody uzavřené v zemích bývalého Sovětského svazu.
Předpokládejme, že je třeba dojednat kontrakt na těžbu ropy nebo mědi v objemu 500 milionů dolarů. Do takové zakázky se pravděpodobně zapojí některá čelní MNE, jež může na místo vyslat vyjednávací tým skládající se ze špičkových právníků, geologů a finančních analytiků, kteří rozumějí například vztahům mezi daněmi a licenčními poplatky a dokážou je patřičným jazykem formulovat. Hostitelská země naopak takový tým sestavit nedokáže. Možná ani neví, co má vlastně požadovat.
Výsledný kontrakt je problematičtější o to více, že se pravděpodobně týká některého z několika málo významných zdrojů hostitelské země, jenž dokáže generovat předvídatelné (a pravděpodobně i vyšší) příjmy než oficiální rozvojová pomoc – navíc po dlouhé časové období. I když tedy nešlo o korupci, není žádným překvapením, pokud příští vláda požádá o renegociaci kontraktu.
Je zřejmé, že pravidla hry při jednání s MNE by měla být pro obě strany stejná. Hostitelská země by si teoreticky mohla najmout vlastní mezinárodní experty, kteří by jí při jednáních pomáhali. Chudé státy však obvykle nemají dost prostředků na odměny pro členy takového týmu. Světová banka a regionální rozvojové banky zase postrádají experty – a zpravidla i prostředky –, aby mohly potřebnou technickou pomoc poskytnout.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Co kdyby však prostředky poskytly přímo MNE? Tyto společnosti si očividně přejí nejvýhodnější smlouvy pro sebe, ale zároveň jim jde o trvalé kontrakty, u nichž nehrozí, že je příští vláda neuzná. Mají tedy zájem na sjednání spravedlivé smlouvy, která navíc bude vnímána jako spravedlivá. Kromě toho jsou i u velkých smluv náklady na vyjednávací tým relativně malé (případně je lze uhradit z budoucích příjmů z daného projektu).
I když však firma zvolí tento přístup, problémy nevymizí. Jak lze tento model realizovat, aniž by vypadal jako úplatek (v případě, že společnost věnuje prostředky přímo vládě)? A jak mohou firmy zabránit zneužití části prostředků (například pokud si vláda najme třetiřadý tým)?
Zde je jeden návrh: vytvořme pod záštitou některé uznávané organizace Agenturu pro pomoc s investičními kontrakty (ICAF). Ta by fungovala jako depozitní uschovatel, na jehož účet firma skládá prostředky potřebné k najmutí vyjednávacího týmu hostitelskou zemí. Správce tohoto vázaného účtu pak vyzve danou zemi, aby sestavila tým, navrhne, jakou kvalifikaci budou jeho členové potřebovat, a možná dokonce nabídne seznam expertů.
Země by si pak mohla svobodně vybrat vlastní tým, přičemž správce vázaného účtu, jemuž by pomáhala mezinárodní poradní komise složená z expertů-dobrovolníků, by musel souhlasit, že vybraný tým je skutečně prvotřídní. Doplněním týmu o jednoho či dva místní vyjednavače by tato spolupráce mohla dokonce získat rozměr rozvojové pomoci. Výsledkem by měl být kontrakt, který bude za daných okolností co možná nejférovější – a který takto bude i vnímán.
Stačilo by, kdyby hrstka generálních ředitelů a premiérů prohlásila, že jsou připraveni o využívání služeb takové agentury na ad hoc bázi uvažovat. Neznamenalo by to sice konec rušení či renegociací kontraktů, ale eliminovalo by to jeden závažný důvod, proč k nim dochází, což by bylo přínosné pro státy i pro firmy.