LONDÝN – Ohavný útok Francouze tuniského původu na dav, který v Nice oslavoval Den dobytí Bastilly, výrazně zvýší podporu vůdkyně Národní fronty Marine Le Penové v jarních prezidentských volbách. Nezáleží na tom, zda měl Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při útoku zabil 84 lidí a dalších několik set jich zranil, nějaké vazby na radikální islamismus. V celém západním světě vzniká toxická směs fyzické, ekonomické a kulturní nejistoty, která přiživuje protipřistěhovalecké sentimenty a politiku právě v době, kdy rozpad postkoloniálních států v celé oblasti takzvaného islámského půlměsíce vytváří uprchlický problém v rozsahu, jaký jsme od druhé světové války nezažili.
V posledních zhruba 30 letech byla klíčovým měřítkem liberálně-demokratických společností jejich otevřenost vůči nově příchozím. Jen fanatici mohli nevidět, že imigrace prospívá hostitelům i migrantům; úkolem politického vedení proto bylo držet fanatické názory stranou převládající veřejné rozpravy a usnadňovat integraci či asimilaci. Většina západních elit bohužel nedokázala správně vyhodnotit podmínky úspěchu.
Ačkoliv pohyby národů představují trvalou součást lidských dějin, relativně nekrvavě probíhaly pouze v případě, že se národy stěhovaly na řídce osídlená či rozvíjející se území. Klasickým případem byla emigrace z Evropy do Nového světa v devatenáctém století. V letech 1840 až 1914 odešlo z Evropy do Ameriky 55 milionů lidí – v poměru k počtu obyvatel byla tato migrace mnohem větší než celková migrace od druhé světové války. Téměř všichni přistěhovalci přitom byli ekonomickými migranty, které z jejich vlasti vyhnal hlad a zemědělská krize a do Nového světa je lákal příslib bezplatné půdy a lepšího života.
LONDÝN – Ohavný útok Francouze tuniského původu na dav, který v Nice oslavoval Den dobytí Bastilly, výrazně zvýší podporu vůdkyně Národní fronty Marine Le Penové v jarních prezidentských volbách. Nezáleží na tom, zda měl Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při útoku zabil 84 lidí a dalších několik set jich zranil, nějaké vazby na radikální islamismus. V celém západním světě vzniká toxická směs fyzické, ekonomické a kulturní nejistoty, která přiživuje protipřistěhovalecké sentimenty a politiku právě v době, kdy rozpad postkoloniálních států v celé oblasti takzvaného islámského půlměsíce vytváří uprchlický problém v rozsahu, jaký jsme od druhé světové války nezažili.
V posledních zhruba 30 letech byla klíčovým měřítkem liberálně-demokratických společností jejich otevřenost vůči nově příchozím. Jen fanatici mohli nevidět, že imigrace prospívá hostitelům i migrantům; úkolem politického vedení proto bylo držet fanatické názory stranou převládající veřejné rozpravy a usnadňovat integraci či asimilaci. Většina západních elit bohužel nedokázala správně vyhodnotit podmínky úspěchu.
Ačkoliv pohyby národů představují trvalou součást lidských dějin, relativně nekrvavě probíhaly pouze v případě, že se národy stěhovaly na řídce osídlená či rozvíjející se území. Klasickým případem byla emigrace z Evropy do Nového světa v devatenáctém století. V letech 1840 až 1914 odešlo z Evropy do Ameriky 55 milionů lidí – v poměru k počtu obyvatel byla tato migrace mnohem větší než celková migrace od druhé světové války. Téměř všichni přistěhovalci přitom byli ekonomickými migranty, které z jejich vlasti vyhnal hlad a zemědělská krize a do Nového světa je lákal příslib bezplatné půdy a lepšího života.