0

Tváří v tvář s Facebookem

NEW YORK – Před lety, když byl ještě zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg na základní škole, jsem napsala knihu (Vydání 2.1: Koncept pro život v digitálním věku), v níž jsem chválila cosi, co se nazývalo „P3“ (dnes p3p); šlo o platformu pro nastavení soukromí. Byla jsem si jistá, že lidé P3 nebo něco podobného začnou používat, aby měli pod kontrolou své osobní údaje. Samozřejmě že jsem se mýlila… asi na 10 let.

Teď se to konečně začíná dít – byť ne zrovna tak, jak jsem si představovala. A neděje se to ani tak, jak si představoval Zuckerberg…

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Byť se řada lidí bouří proti měnícím se politikám Facebooku v oblasti soukromí, miliony dalších své renomé v klidu na internetu řídí za pomoci nástrojů, jež Facebook a další sociální weby poskytují. Facebook jim vlastně pomohl naučit se jak na to.

Statistiky, jež nedávno publikoval projekt Internet a americký život organizace Pew Research Center (http://pewinternet.org/Reports/2010/Reputation-Management.aspx) naznačují, že mladí lidé mají své dobré jméno na internetu pod kontrolou pečlivěji než starší lidé. Myslím, že to neznamená, že by mladým lidem na soukromí víc záleželo; vlastně si spíš myslím, že měl pravdu Zuckerberg, když řekl: „Lidé si skutečně zvykli v klidu sdílet informace nejen ve větším množství a rozmanitější co do typu, ale i otevřeněji a s více lidmi. Společenská norma je prostě něco, co se postupem času vyvíjí.“

Mladší generaci sdílení neznepokojuje právě proto, že ví, jak si ho držet pod kontrolou. Zuckerberg má pravdu, že nechtějí nutně ani soukromí, ani to, co analytička Danah Boydová nazývá „ústraní“, ale že chtějí „mít věc pod kontrolou“. Nebudou se slepě držet přednastavených hodnot. Obecně platí, že mladí lidé oproti starším zveřejňují o sobě a o svých přátelích víc informací, které jsou na hraně, a tak si rychle osvojí nezbytnost určitých regulačních opatření.

Naproti tomu u starších uživatelů je méně pravděpodobné, že by (1) vůbec tropili hlouposti a (2) že by je tropili v dosahu kamery. (Samozřejmě že existují pozoruhodné výjimky.) Ale ani oni nechtějí předpřipravená nastavení, která v nich probouzejí pocit nechráněnosti. Chtějí se sami „vyvíjet“, ne k tomu být nuceni (anebo nevědomě vedeni) Facebookem.

Krátce, trh pozvolna funguje a spotřebitelé se pozvolna vzdělávají. Významnou součástí je právě Facebook: dodal k tomuto vývoji nástroje a neustále je dolaďuje. Těmto nástrojům také zajistil publicitu, často nezáměrně, když za základní nastavení určil přehnaně veřejné sdílení.

Ve spěchu, aby vydělala peníze, však firma v reakcích na kritiky budila dojem chamtivosti – a značné nahluchlosti. Kritici sice možná nepředstavují většinu uživatelů, ale zaslouží si slušnou a uvážlivou odpověď. A když společnost skutečně šlápne vedle, tak jako u Beaconu a nověji svými plány sdílet uživatelská data se zvýhodňovanými prodejci, jako je Pandora, musí projevit víc pokory.

To není názor mravokárce, ale obchodníka. Jestliže trh spěje ke světu, v němž uživatelé uplatňují svou pravomoc mít nad vlastním renomé kontrolu, firmy, které budou příliš povýšené, nakonec ztrestají.

To je ale jen část diskuse o soukromí. Na údajích, s nimiž Facebook primárně pracuje, je uklidňující to, že jsou veřejné. Jestliže je mohou vidět vaši přátelé a další lidé, můžete se na ně podívat i vy.

Znepokojivější jsou data, o nichž ani nevíme – onen typ údajů o našem počínání na internetu, jež sbírají reklamní sítě a sdílejí se zadavateli reklamy a lidmi z marketingu a u nichž občas hledají vazby na offline data od dalších prodejců. Obecně platí, že to jsou informace, které nevidíte – na co jste klikli, co jste hledali, z jakých stránek jste přišli a kam jste zase odešli – a nevidí je povětšinou ani vaši přátelé. Jenže tyto informace se prodávají a obchoduje se s nimi, zpracovávají se pomocí algoritmů, aby vás zaškatulkovali a určili, jaké reklamy vidíte, jaké emaily dostáváte a často jaké nabídky dostáváte. Ovšemže, část těchto informací může být zbloudilá…

Osobně mě to příliš z míry nevyvádí, ale existuje mnoho lidí, které by to z míry vyvádělo, kdyby si uvědomovali, co se vlastně děje. Odhaduji, že ať už k tomu dojde letos nebo až za deset let, stane se to mnohem větším tématem než to, jaké informace lidé otevřeně sdílejí s přáteli.

Úkolem je zajistit, aby toto skryté sdílení informací bylo méně matoucí, méně skrývané a transparentnější dřív, než jeho existenci odhalí většina uživatelů způsobem, který v nich zanechá pocit, že byli podvedeni. Pravidelně se účastním akcí reklamní branže a na tuto otázku poukazuji. Odpovědi, které slýchám, jsou ale v tom duchu, že „co lidé nevědí, to jim neublíží“ nebo že „neděláme nic jiného, než že jim přinášíme reklamy lépe zaměřené na jejich zájmy“.

Lidé ale mají způsob jak proti tomu, že se s nimi takto manipuluje, protestovat. Mají rádi, když se s nimi jedná jako s jednotlivci, ne když se házejí do pytlů. Neustále lidem z marketingu říkám, že to není hrozba, ale příležitost. Tak jako Facebook lidem udělal osvětu, ač nemotorně, ohledně nastavení soukromí, musí i marketingoví odborníci lidi poučit, ideálně elegantněji, ve věci regulace sledování. Doufám, že k tomu reklamní branže nebude potřebovat deset let a záplavu negativní publicity.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Z mého vlastního pohledu, jak sleduji rodící se trh pro lidi, kteří si vytvářejí svá vlastní data o zdravotním stavu a chování a dále je používají, je tento rozruch užitečný. Lidé, kteří sdílejí údaje o svém zdravotním stavu, budou pravděpodobně zběhlejší ve správě dat, než by byli ještě před několika lety. Budou také celkem skeptičtí vůči společnostem, kterým je svěřují.

To nakonec hovoří pro transparentnost a placené modely, aby se spotřebitelé nemuseli dohadovat, komu jinému ještě společnosti slouží. „Platím vám za správu mých dat,“ je naprosto jasné. „Já vám dám svá data a vy mi dáte službu zdarma,“ ponechává zákazníka otázce, co dalšího asi společnost s daty dělá.