0

Jak opustit mezinárodní spravedlnost

Nedávno jsem se v Bělehradu zúčastnila konference nazvané „Vyrovnávání se s minulostí v bývalé Jugoslávii“. Přestože zbytek postkomunistické Evropy stál před těmito otázkami už před deseti lety, balkánské války 90. let uvěznily jak pachatele, tak oběti v časové diskontinuitě zpožděné spravedlnosti.

Když účastníci konference procházeli do bělehradského hotelu Hyatt, uvítal je rozezlený kroužek převážně starších protestujících nesoucích transparenty s nápisem „Osvoboďte Miloševiče“. V záplavě zástupců médií a bezpečnostních složek stáli proti Carle Del Ponteové, hlavní žalobkyni u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Del Ponteová naléhá na srbskou vládu, aby spolupracovala ve stále nevyřešených případech Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče, již vydali rozkazy k masakru 7000 Muslimských mužů a chlapců ve Srebrenici roku 1995, tyto rozkazy realizovali a dohlíželi na jejich plnění.

Protestující nejsou pro srbský názor netypičtí. Bezmála deset let po zahájení práce ICTY je debata o zodpovědnosti za válečné zločiny stále zuřivá a neexistuje téměř žádná shoda ani ohledně těch nejzákladnějších údajů o konfliktech v Bosně, Chorvatsku a Kosovu. Pokus srbského premiéra (tehdy prezidenta) Vojislava Koštunici ustavit v roce 2001 komisi pravdy byl od počátku odsuzován k záhubě nařčeními ze zaujatosti a komise byla během roku rozpuštěna.

Potíže má i ICTY. Jistěže, Miloševič je v Haagu souzen za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu. Srovnání s poválečným norimberským tribunálem se však už vytratila: jak se procesy táhnou, pozorovatelé se táží, proč prokazování trestní odpovědnosti trvá už tak dlouho. Vždyť v Norimberku byli představitelé nejvyššího patra třetí říše postaveni před soud a usvědčeni během několika měsíců.