0

Vyčerpaná Itálie

Itálie stojí před zřejmě nejvýznamnějšími volbami od roku 1948, kdy voliči potvrdili zrod nové italské republiky z trosek Mussoliniho fašistického režimu. Italové si 9-10. dubna budou muset vybrat mezi středopravou vládou ministerského předsedy Silvia Berlusconiho a středolevým blokem vedeným Romanem Prodim. Ani jeden muž se ovšem nejeví jako rázná osobnost, jíž je k překonání chmurných ekonomických nesnází Itálie zapotřebí.

Italská hospodářská malátnost je zřetelná. Úhrnný hospodářský růst za posledních pět let byl nejpomalejší v eurozóně – 3,2% oproti průměru eurozóny ve výši 7,8% – se dvěma lety stagnace. HDP na hlavu se rovněž propadl pod průměr eurozóny. Zaměstnanost sice vzrostla, ale produktivita práce je nadále strnulá a produktivita souhrnu faktorů poklesla. To ve spojení se silným reálným zhodnocováním měnového kurzu vedlo k dramatické ztrátě konkurenční schopnosti a oslabení exportů. Ba jako jediný růstový sektor se jeví knihy o italském úpadku.

Berlusconi tvrdí, že statistiky jsou nespolehlivé, neboť ukrývají mnohem růžovější realitu dnešních zámožných Italů. Jiní členové vlády sice střízlivěji připouštějí, že Itálie čelí vážným problémům, ale vinu svalují na faktory mimo jejich kontrolu: sérii globálních hospodářských šoků, zpomalení v kontinentální Evropě, přijetí Číny do Světové obchodní organizace a roli eura.

Tato vysvětlení jsou ale málo přesvědčivá. Globální šoky postihly všechny evropské země stejně, což platí i pro vstup Číny (a dalších asijských zemí) do WTO, a přesto například francouzské vývozy utrpěly mnohem méně, a německé exporty dokonce zaznamenaly nárůst. Pravda, evropský růst táhl ke dnu skrovný růst v Německu, ale Itálie rostla ještě nepatrně méně než Německo. Konečně, třebaže euro skoncovalo s konkurenčními devalvacemi, zajistilo Itálii rovněž značný přínos: o 6% HDP se snížily úhrady úroků z obrovského státního dluhu narostlého během 90. let 20. století.