0

Zosobněné zlo

COLLEGE STATION, TEXAS – Kladení rovnítka mezi válkou a individuálním zlem se stalo v současné mezinárodní politice všudypřítomným, ne-li přímo univerzálním jevem. Války jsou boje proti zlým tyranům a jimi kontrolovaným nelegitimním vládám. Díky této rétorice se války snáze ospravedlňují, snáze vedou a snáze podporují, a to obzvláště voleným vůdcům, kteří musí přímo reagovat na výkyvy ve veřejném mínění. A neméně dobře tento jazyk zabírá na jakoukoliv společnost v dnešní mediálně posedlé době.

Není tedy divu, že političtí předáci neustále personalizují mezinárodní konflikty. Bohužel také platí, že se války kvůli této rétorice hůře odvracejí, hůře ukončují a bývají i vražednější.

Rétoriku zosobněného zla lze snadno ukázat na amerických příkladech, ale rozhodně nejde o výlučně americký jev. Čínští představitelé obviňují tchajwanské předáky z napětí mezi oběma stranami Tchajwanského průlivu a všechny neduhy Tibetu kladou za vinu dalajlámovi. Demonstrantům z celého světa zase George W. Bush připomíná Hitlera a mullové v islámském světě ritualisticky připodobňují americké prezidenty k pozemským satanům, přičemž se však jedním dechem vyznávají ze základní náklonnosti k americkému lidu.

Pro nejvyšší představitele Spojených států bylo v poslední době téměř nemožné nasadit vojenskou sílu bez použití zmíněné rétoriky jako mantry a současně i berličky. Nejslavnější případ nastal v roce 1917. Když Woodrow Wilson žádal o vyhlášení války Německu, prohlásil: „S německým lidem nemáme žádný spor. Necítíme k němu nic jiného než sympatie a přátelství. Nikoliv z jeho popudu začala jeho vláda jednat a vstoupila do této války.“ Na vině byl tehdy pouze císař a jeho zlovolní nohsledi.