23

Eurozóna se musí reformovat, jinak zahyne

OXFORD – Získal zadrhnutý projekt jednotné měny v Evropě novou naději poté, co byl ve Francii zvolen reformně orientovaný centristický prezident a co se opětovné zvolení německé kancléřky Angely Merkelové jeví jako stále pravděpodobnější? Možná, avšak pravděpodobnost dalšího desetiletí pomalého růstu doprovázeného periodickými křečemi v důsledku zadlužení je i tak vyšší. Odhodlaný krok směrem k fiskální a bankovní unii by mohl situaci značně vylepšit. Při absenci politik na posílení stability a trvalé udržitelnosti je však vyhlídka konečného kolapsu mnohem reálnější.

Faktem je, že v krátkodobém měřítku existují pádné důvody k optimismu. V posledním roce zažívá eurozóna solidní cyklické zotavení, které překračuje očekávání více než v případě kterékoliv velké rozvinuté ekonomiky. A nenechme se mýlit: zvolení Emmanuela Macrona je přelomovou událostí, která posiluje naděje, že Francie vlije do své ekonomiky dostatek nové energie, aby se stala plnoprávným a rovnocenným partnerem Německa při řízení eurozóny. Macron a jeho ekonomický tým hýří slibnými nápady a v Národním shromáždění bude mít obrovskou většinu, takže je bude moci realizovat (ačkoliv mu pomůže, pokud mu Němci výměnou za reformy poskytnou větší volnost v oblasti rozpočtových schodků). Také ve Španělsku se hospodářské reformy přetavují v silnější dlouhodobý růst.

Všechno ale nejde tak dobře. Řecko po jedné z nejhorších recesí v dějinách stále jen stěží roste, přičemž ti, kdo tento stav kladou za vinu německým úsporným programům, se evidentně nedívali na čísla: Řecko povzbuzované levicovými americkými ekonomy promrhalo snad nejměkčí sanační balík v moderních dějinách. Itálie si vede mnohem lépe než Řecko, avšak to lze jen těžko brát jako lichotku; reálný příjem v zemi je ve skutečnosti nižší než před deseti lety (byť ani toto nelze říci s jistotou, protože Itálie má obrovskou šedou ekonomiku). Pro jižní Evropu jako celek se jednotná měna ukázala být zlatou klecí, která si vynucuje větší fiskální a měnovou poctivost, avšak neobsahuje devizový kurz coby klíčový ochranný polštář proti nečekaným šokům.

Jedním z důvodů, proč se britská ekonomika od loňského referenda o brexitu drží (zatím) tak dobře, je skutečnost, že libra výrazně klesla, což zvýšilo konkurenceschopnost země. Velká Británie se samozřejmě (a moudře) rozhodla nepřipojit se k jednotné měně, přestože nyní (už ne tak moudře) podniká kroky k úplnému opuštění Evropské unie a jednotného trhu.

Dnes už je docela zřejmé, že euro nebylo nutně ku prospěchu EU a spíše se z něj vyklubala obrovská brzda, jak mnozí ekonomové na této straně Atlantiku předvídali. Eurokraté už dlouho přirovnávají evropskou integraci k jízdě na kole: člověk musí jet stále dopředu, jinak spadne. Je-li tomu tak, lze předčasné zavedení jednotné měny nejlépe přirovnat k zajížďce do hustého a mokrého cementu.

Paradoxně se zavedení eura těšilo v jižní Evropě původně obrovské popularitě, a to především proto, že obyčejní lidé v 80. a 90. letech toužili po takové cenové stabilitě, jakou měli díky marce Němci. Ačkoliv však přijetí eura doprovázel dramatický pokles inflace v celé eurozóně, většině ostatních zemí se podařilo snížit inflaci také, a to i bez jednotné měny.

Mnohem důležitější pro dosažení cenové stability je existence moderní nezávislé centrální banky, kterýžto nástroj pomáhá na celém světě dramaticky snižovat míru inflace. Jistě, některá místa jako například Venezuela stále zakoušejí trojciferný cenový růst, ale to jsou dnes spíše rarity. Je velmi pravděpodobné, že kdyby Itálie a Španělsko nevstoupily do eurozóny a místo toho jednoduše poskytly svým centrálním bankám větší autonomii, měly by dnes nízkou inflaci také. Připusťme, že Řecko je méně očividný případ, ale vzhledem k tomu, že se mnoha chudým africkým zemím daří držet inflaci hluboko v jednociferném pásmu, lze předpokládat, že by to dokázalo i Řecko. Kdyby si jihoevropské státy byly ponechaly vlastní měnu, možná by pod sebou nikdy nevykopaly tak velkou dluhovou propast a zachovaly si možnost částečné sanace dluhů prostřednictvím inflace.

Otázka dnes zní, jak vyprostit EU z mokrého cementu. Ačkoliv to mnozí evropští politici velmi neradi přiznávají, dosavadní stav je pravděpodobně neudržitelný; nakonec musí dojít buď k podstatně větší fiskální integraci, nebo k chaotickému rozpadu. Je neuvěřitelně naivní domnívat se, že euro v příštích 5-10 letech nebo i dříve nebude muset čelit dalším reálným zatěžkávacím zkouškám.

Je-li však dosavadní stav v konečném důsledku neudržitelný, proč jsou trhy tak extrémně klidné a proč mají desetileté italské státní dluhopisy jen o necelé dva procentní body vyšší výnos než německé?

Toto malé rozpětí možná odráží přesvědčení investorů, že nakonec dojde na přímé sanace, jakkoliv němečtí politici prohlašují opak. Nákupy dluhu zemí z okraje eurozóny Evropskou centrální bankou už dnes představují implicitní dotaci a diskuse o eurobondech začíná být po Macronově vítězství aktuálnější.

Anebo možná investoři sázejí na to, že Jih zabředl do cementu příliš hluboko a nedostane se ven. A Německo bude dál ždímat jeho rozpočty, aby zajistilo, že jeho bankám budou veškeré dluhy splaceny.

Každopádně by na tom lídři eurozóny byli lépe, kdyby podnikli akci ihned, místo aby čekali na další okamžik pravdy pro společnou měnu. Jak dlouho dnešní optimismus vydrží, o tom rozhodnou Macron s Merkelovou.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.