40

Demokratizace Eurozóny

ATÉNY – Politici mají, stejně jako Macbeth, tendenci páchat nové hříchy, aby tím zakryli své předchozí přešlapy. A politické systémy prokazují svou hodnotu tím, jak rychle dokáží ukončit sériové, vzájemně se posilující politické chyby jejich představitelů. Eurozóna, která se skládá z 19 zavedených demokracií, soudě podle tohoto standardu tím pádem zaostává za největší nedemokratickou ekonomikou světa.

Po nástupu recese, která následovala po globální finanční krizi roku 2008, strávili čínští politici sedm let nahrazováním ubývající poptávky po čistém vývozu jejich země domácí investiční bublinou, kterou posilovaly agresivní prodeje pozemků lokálními samosprávami. A když došlo toto léto na moment zúčtování, utratili čínští lídři 200 miliard dolarů z těžce vydělaných devizových rezerv, aby si hráli na Krále Knuta a pokusili se zadržet příliv nepokoje z burzovního trhu.

Nicméně, při porovnání s Evropskou unií se snaha čínské vlády opravit své chyby – umožnit nakonec úrokovým sazbám a akciovým hodnotám se zvolna propadnout – jeví jako vzor rychlosti a efektivity. A skutečně, neúspěšný řecký “fiskální konsolidační a reformní program“ a způsob, jakým se ho vůdci EU drželi, navzdory pěti letům důkazů, že program nemůže uspět, jsou symptomatické pro chybu širšího evropského vládnutí a to s hlubokými historickými kořeny.

V časných 90. letech přimělo lídry EU dramatické rozmělnění Evropského mechanizmu směnných kurzů paradoxně k jeho podpoře. Čím více byl tento systém ukazován jako neudržitelný, tím zarputileji se ho představitelé EU drželi – a tím optimističtější byla jejich rétorika. Řecký “program“ je jen dalším převtělením setrvačné evropské politiky růžových brýlí.