21

Dokáže EU přežít populismus?

BRUSEL – Další rok, další hrozba pro přežití Evropské unie. Dobré je, že největší rozvrat roku 2016, totiž britské hlasování o odchodu z EU, se jeví jako zvládnutelný. Špatné je, že Francie i Itálie čelí v letošním roce možnosti politického převzetí moci populisty. I jeden takový výsledek by přitom docela dobře mohl znamenat konec EU.

EU se v poslední době stává hlavním cílem populistů. Jako první se tento fenomén projevil v Řecku, kde se v lednu 2015 dostala k moci levicová strana Syriza. Ta se však nesnažila vyvést Řecko z EU; usilovala spíše o lepší dohodu s věřiteli země, kteří uvalili na řecké občany zničující úsporná opatření.

Přístup Syrizy do značné míry odrážel vůli lidu. V červnu 2015 voliči v referendu drtivou většinou hlasů odmítli dohodu navrhovanou věřiteli Řecka, která by znamenala ještě přísnější úsporná opatření. Přijetí v podstatě nezměněné dohody řeckou vládou o pouhých pár dní později si však získalo širokou podporu. Řečtí voliči pochopili, že lepší podmínky nestojí za ztrátu členství v eurozóně.

Ne každý samozřejmě zastával názor, že členství v EU za tuto oběť stojí. Kritika EU ze strany obyvatel se však nesla v duchu jakési praktičnosti, která se do značné míry zaměřovala na to, co EU udělala, zejména v ekonomické oblasti. Proto se tato kritika nejhlasitěji ozývala ze zemí, které nejsilněji zasáhla krize eura, které musely bojovat s úspornými opatřeními nebo ve kterých vznikl v poslední době pocit, že je obchodní dohody ponechávají na holičkách.

Dnes už to neplatí. Pravicový populismus získal pevnou půdu pod nohama v silných ekonomikách (Rakousko) a také v zemích, kde jsou přínosy členství v EU hmatatelné (Maďarsko a Polsko). Ve Francii nikdy žádná úsporná opatření vynucená EU neexistovala; dokonce i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker připustil, že rozpočtová pravidla EU nelze na Francii vynutit, „protože je to Francie“.

Dnešní populisté se nezaměřují na to, co EU dělá, nýbrž co představuje. Už si nekladou otázku, zda EU lidi obohacuje, nebo ochuzuje, ale zaměřují se na zásadnější a silnější téma: „Kdo jsme?“

V době rozsáhlé imigrace není tento posun překvapivý. Společnosti, které se dlouho definovaly na základě společné minulosti a kultury, se dnes musí potýkat s důsledky multikulturalismu. Proto se většina stoupenců populistických stran, zejména těch pravicových, zaměřuje na postoje k cizincům a menšinám.

S tímto posunem směrem k politice identity – kterýžto terén není příliš vstřícný ke kompromisu – přišel i posun v postojích vůči demokratickým institucím. Populističtí lídři vycházejí z předpokladu, že vůle „lidu“ – tak, jak ho populista definuje – by se neměla institucionálně omezovat. To odporuje základní premise liberální demokracie: totiž že moc většiny musí mít určité limity – v neposlední řadě proto, aby se chránily volební i jiné menšiny.

Omezování moci aktuální většiny se obvykle uskutečňuje prostřednictvím nástrojů, jimž Američané říkají „kontrolní a vyvažovací mechanismy“; patří mezi ně například nezávislé soudnictví nebo nutnost získat kvalifikovanou většinu, pokud chce někdo změnit základní prvky politického systému. A tato omezení obvykle fungují, přinejmenším z převážné části. Ve Velké Británii například tři soudci Nejvyššího soudu stanovili, že pouze parlament – nikoliv vláda – může aktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy, a uvést tak do pohybu formální proces vystoupení z EU.

Populistické politiky však tato omezení dopalují. Maďarský premiér Viktor Orbán nejenže otevřeně vyhlašuje svou slabost pro „neliberální“ demokracii; dokonce pracuje na demontáži mechanismů kontrolujících jeho vládu. Totéž platí pro populistickou vládu v Polsku, jejíž faktický lídr Jarosław Kaczyński ani nezastává v polské administrativě formální post.

Vzhledem k jejich pohrdání nezávislými institucemi není tak těžké pochopit, proč se populisté stavějí proti EU, která je v jistém smyslu kvintesencí liberální demokracie: nevládne v ní většina okamžiku, nýbrž neosobní pravidla a většina rozhodnutí vyžaduje kvalifikovanou většinu nebo schválení všemi hlasy. Pro populisty představuje EU značná dodatečná omezení, která se překonávají ještě obtížněji než domácí kontrolní mechanismy. A to z ní dělá problém.

V jiném smyslu však EU trpí nedostatkem demokracie: populističtí lídři běžně poukazují na skutečnost, že vedoucí představitelé v Bruselu jsou nikým nevolení. (Podobné argumenty používají populisté například ke zpochybňování legitimity státních soudů.)

Skutečnost je samozřejmě taková, že demokraticky zvolené vlády a parlamenty dosazují vedoucí představitele a úředníky EU (a také nezávislé soudce) právě proto, aby omezily většinu okamžiku a budoucí vlády. Populisté se však ztotožňují s tím, jak tento systém chápou jejich stoupenci, a prohlašují, že tito představitelé jsou součástí „elity“, kterou vybírají jiné spřízněné elity ve snaze mařit vůli lidu.

Politici hlavního proudu, natožpak představitelé EU proti této interpretaci příliš nezmohou. Někteří státní politici podléhají lidovému tlaku a přebírají rétoriku – a dokonce i program – svých populistických protivníků. EU však nic podobného dělat nemůže, protože by tím v podstatě uspíšila vlastní zánik.

Když bylo ještě problémem, co EU dělá, existovalo možné řešení: unie mohla změnit taktiku a přístup k ekonomickým otázkám. A komise skutečně úsporná opatření fakticky zrušila. Také nová obchodní dohoda mezi EU a Kanadou, k jejímuž podpisu došlo loni v říjnu, byla uzavřena až na základě složitých kompromisů.

EU však nemůže změnit, co představuje. Nemůže akceptovat, natožpak prosazovat představu, že kontrolní a vyvažovací mechanismy jsou překážkou pokroku nebo že cizinci ohrožují evropský způsob života. Nemůže nabízet radikální, neuskutečnitelná či neliberální řešení, díky nimž si populisté získávají podporu. EU musí zůstat baštou liberální demokracie se všemi svými nepřitažlivými, ale nezbytnými pravidly a procedurami.

V současném prostředí nemůže toto těžkopádné ztělesnění mnohaúrovňové demokracie a otevřené ekonomiky soupeřit se vzletnými sliby populistů. Až však populisté nedokážou své sliby naplnit, uchýlí se veřejnost opět k EU. Nezbývá než doufat, že pak na ně ještě nějaká EU bude čekat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.