32

Krize evropského vedení

BRUSEL – Seznam krizí Evropské unie se neustále rozrůstá. Vedle odhlasování „brexitu“ ve Velké Británii, složité situace kolem polského ústavního soudu, ruské rozpínavosti, problému běženců a uprchlíků a znovu se probouzejícího nacionalismu však největší ohrožení EU pramení zevnitř: je to krize politického vedení, jež ochromuje evropské instituce.

Vedoucí představitelé členských států EU (s výjimkou britské premiérky Theresy Mayové) jako by to chtěli potvrdit, když se nedávno sešli v Bratislavě, aby se pokusili dát najevo solidaritu a znovu nastartovat „postbrexitovský“ reformní proces. Účastníci dosáhli jistého pokroku při vytváření Evropské obranné unie, což bychom měli přivítat, a také připustili, že současný organizační rámec EU není trvale udržitelný; o smysluplné institucionální či ekonomické reformě se však mluvilo jen málo.

A odmítnutí italského premiéra Mattea Renziho vystoupit na závěr summitu po boku francouzského prezidenta Françoise Hollandea a německé kancléřky Angely Merkelové v podstatě potvrdilo obavy, že bezradné vedení jen přiživuje nefunkčnost institucí. Summit, jenž měl být demonstrací jednoty, nakonec odhalil jen další štěpení.

Za toto poslední selhání musí přijmout zodpovědnost lídři EU. Především musí přestat vydávat prázdná prohlášení. Institucionální impotence EU je zjevná, především pro její nepřátele. A tak dnes unie stojí před drsnou volbou: skok k dalšímu sjednocování, nebo nevyhnutelný rozpad.