32

Krize evropského vedení

BRUSEL – Seznam krizí Evropské unie se neustále rozrůstá. Vedle odhlasování „brexitu“ ve Velké Británii, složité situace kolem polského ústavního soudu, ruské rozpínavosti, problému běženců a uprchlíků a znovu se probouzejícího nacionalismu však největší ohrožení EU pramení zevnitř: je to krize politického vedení, jež ochromuje evropské instituce.

Vedoucí představitelé členských států EU (s výjimkou britské premiérky Theresy Mayové) jako by to chtěli potvrdit, když se nedávno sešli v Bratislavě, aby se pokusili dát najevo solidaritu a znovu nastartovat „postbrexitovský“ reformní proces. Účastníci dosáhli jistého pokroku při vytváření Evropské obranné unie, což bychom měli přivítat, a také připustili, že současný organizační rámec EU není trvale udržitelný; o smysluplné institucionální či ekonomické reformě se však mluvilo jen málo.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

A odmítnutí italského premiéra Mattea Renziho vystoupit na závěr summitu po boku francouzského prezidenta Françoise Hollandea a německé kancléřky Angely Merkelové v podstatě potvrdilo obavy, že bezradné vedení jen přiživuje nefunkčnost institucí. Summit, jenž měl být demonstrací jednoty, nakonec odhalil jen další štěpení.

Za toto poslední selhání musí přijmout zodpovědnost lídři EU. Především musí přestat vydávat prázdná prohlášení. Institucionální impotence EU je zjevná, především pro její nepřátele. A tak dnes unie stojí před drsnou volbou: skok k dalšímu sjednocování, nebo nevyhnutelný rozpad.

Málokterý Evropan chce toto rozhodnutí učinit. Mnozí politici se obávají, že za prosazování reformní agendy EU zaplatí doma vysokou politickou cenu. Tvrdí, že naléhat na další integraci v současné politické atmosféře je neprozíravé a že EU by se měla soustředit na to, aby toho dělala méně, ale lépe.

To je ovšem falešný kompromis. EU by mohla vybudovat model integrovanějšího ekonomického řízení, který by zvýšil investice, vytvořil pracovní místa, ale současně zjednodušil chod institucí tak, aby se vyřešily časté nářky na byrokratičnost a nefunkčnost.

Jen málo evropských lídrů zřejmě chápe, že skutečným rizikem pro EU – i pro jejich vlastní politickou budoucnost – je status quo. A v situaci, kdy populistická hnutí napříč Evropou dávají tradičním stranám ve volbách na frak, se okno příležitosti k uskutečnění opravdové změny rychle uzavírá.

Přitom to tak být nemusí. Až příliš mnoho vedoucích představitelů nadbíhá domácím nacionalistům a populistům v mylném přesvědčení, že si tím zachrání domácí politickou popularitu, místo aby dali najevo skutečnou schopnost vedení a bojovali za společné dobro.

Předzvěstí budoucí podoby evropského vedení budou nadcházející parlamentní volby ve Francii a v Německu. V nedávných německých zemských volbách utrpěly Křesťanskodemokratická unie kancléřky Merkelové i její vládní partner, Sociálnědemokratická strana Německa, výrazné ztráty, což by mohlo znamenat, že se německá velká koalice ocitá před všeobecnými volbami plánovanými na příští rok v ohrožení. Podpora krajně pravicové Alternativy pro N��mecko (AfD) naopak stále roste.

Merkelová má dvě možnosti: může se posunout napravo, jak to činí bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jenž se znovu uchází o funkci francouzského prezidenta, nebo může bojovat o politický střed tím, že se naplno postaví zjednodušujícím argumentům AfD. Volba je jasná: Merkelová by měla zůstat na pozicích a bojovat, ale současně prosazovat alternativní vizi modernizace EU.

Pokud chtějí lídři porazit populismus, musí začít brát ohled na lidi, kteří v důsledku globalizace zůstali pozadu, ale také musí rozptýlit mýtus, že existuje nějaké rychlé řešení nebo že globalizaci lze jednoduše vrátit zpět. Přestože populisté tvrdí něco jiného, protekcionismus nesníží nezaměstnanost mladých lidí ani nerovnost příjmů. Pokud členské státy EU odmítnou obchodní dohody, o nichž se v současnosti diskutuje, včetně Transatlantického obchodního a investičního partnerství a Komplexní hospodářské a obchodní dohody, pak se podíl EU na světovém obchodu sníží a evropská ekonomika utrpí.

Stejně tak platí, že pokud se eurozóna nedokáže dále integrovat posílením svých struktur ekonomického řízení, pak současná finanční krize v Evropě přetrvá a bude brzdit sociální mobilitu a podkopávat sociální spravedlnost. Je načase, aby vedoucí představitelé EU tyto argumenty účinněji vysvětlovali.

Finanční krize z roku 2008 rozpoutala na celém Západě politický boj, který stále probíhá. Postupně se změnil z bitvy za zodpovědnost a reformu ve střet vizí otevřené a uzavřené společnosti, v konflikt mezi globálním konsensem a politikou operující na národní, místní, či dokonce kmenové úrovni.

Má-li EU utišit vzpouru proti globalizaci, volnému obchodu a otevřené společnosti, bude potřebovat více lídrů a méně manažerů. Vedoucí evropští představitelé by upřímně řečeno neměli být tak hloupí, aby vinu za vlastní neschopnost bojovat s nezaměstnaností a snižovat nerovnost svalovali na unijní instituce, hypotetické obchodní dohody a uprchlíky.

V současné příručce krizového řízení EU pomalu docházejí stránky. My Evropané můžeme buď strčit hlavy do písku a nechat evropský projekt pomalu skomírat, nebo využít současné krize k zahájení nového projektu obnovy a reforem.

I v tomto případě je správná volba jasná. Vedoucí činitelé EU by měli Evropanům nabídnout novou společenskou smlouvu založenou na pochopení, že legitimní obavy občanů z globalizace by se měly setkat se společnou a pokrokovou evropskou reakcí.

Fake news or real views Learn More

EU byla a je významnou hnací silou globalizace a jedině EU dokáže napomoci při řešení jejích důsledků. Evropští lídři musí svým voličům vysvětlit, proč to nacionalismus nedokáže.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.