0

Expanze Evropy, nebo expanze putinovství?

VARŠAVA – Jednou předností Berlínské zdi bylo, že jasně určovala, kde končí Evropa. Teď se však otázka evropských hranic stala stěžejním tématem debaty v Evropské unii. Pohrůžka ruského prezidenta Vladimíra Putina, že na Ukrajinu namíří rakety, podtrhuje, jak vysoké jsou sázky na výsledek této debaty.

Pád Zdi v roce 1989 přiměl funkcionáře Evropské komise, aby oprášili atlasy a našli v nich místa, o nichž věděli málo a na nichž jim tolik nezáleželo. Leon Brittan, tehdejší komisař a obhájce rozšíření, vzpomíná, že někteří úředníci a země dokonce doufali, že bude možné hranici z dob před rokem 1989 udržet. Měli pocit, že už rozšíření do skandinávských a alpských zemí zachází příliš daleko. Až v roce 1993 EU oficiálně uznala, že členství zemí někdejšího sovětského bloku by mohlo být dlouhodobým cílem.

Dnes se debata o evropských hranicích neomezuje na úředníky či think tanky. V polovině roku 2005 voliči ve Francii a Nizozemsku odmítli návrh Ústavní smlouvy EU, zčásti ze strachu, že rozšíření postupuje příliš rychle a příliš daleko. „Nechceme, aby Rumuni rozhodovali tom, jak máme uspořádat své životy,“ postěžoval si holandský profesor.

Oběťmi této ztráty nervů se staly mnohé bývalé sovětské republiky s aspiracemi na vstup do EU, stejně jako západobalkánské země. V roce 2004 proklouzly pod plotem Litva, Lotyšsko a Estonsko, anektované roku 1940 Sovětským svazem. Byly ale malé a k EU přiléhaly. Ukrajina je velká a Gruzie je daleko na Kavkaze. Pak je tu Bělorusko, jehož hlava, Alexandr Lukašenko, lpí na autoritářské vládě.