9

Evropský princip výjimek

PAŘÍŽ – Vytvoření hospodářské a měnové unie v Evropě je v dějinách suverénních států jedinečná událost. Eurozóna představuje „společnost států“ zcela nového typu, jenž přesahuje tradiční vestfálský koncept suverenity.

Stejně jako jednotlivci ve společnosti jsou také státy eurozóny nezávislé a současně navzájem odkázané na sebe. Mohou se pozitivně i negativně ovlivňovat. Dobré řízení vyžaduje, aby jednotlivé členské státy a instituce Evropské unie plnily své závazky. A především znamená hospodářská a měnová unie právě to, co označuje: dvě unie, měnovou a hospodářskou.

Evropská měnová unie funguje pozoruhodně dobře. Od zavedení eura v roce 1999 se daří udržovat cenovou stabilitu pro 17 zemí a 332 milionů obyvatel, přičemž průměrná roční inflace činí pouhých 2,03% – to je lepší než bilance Německa od roku 1955 do roku 1999. V eurozóně navíc od roku 1999 vzniklo 14,5 milionu nových pracovních míst, oproti 8,5-9 milionům ve Spojených státech. To neznamená, že se Evropa nepotýká s vážným problémem s nezaměstnaností, nýbrž že na první pohled není v ničem horší: tvorbu pracovních míst musí posílit všechny rozvinuté ekonomiky.

Také běžný účet eurozóny na konsolidované bázi je vyrovnaný, její poměr dluhu k HDP je podstatně nižší než v Japonsku a její roční deficit veřejných financí se nachází hluboko pod USA, Japonskem a Velkou Británií.