AMSTERDAM – Co se to stalo s těmi dobrými Evropany, s těmi příjemnými lidmi v malých zemičkách na severu, kteří se rádi pokládali za světové přeborníky ve svobodě a toleranci?
Mnoho liberálních Evropanů samozřejmě stále žije a má se čile k světu. Avšak nejprve v Dánsku, poté v Nizozemsku a nyní i ve Švédsku se neliberálním a populistickým stranám, které rozdmýchávají strach z přistěhovalců – zejména těch muslimských –, podařilo získat takovou moc, že mohou určovat nebo přinejmenším ovlivňovat politickou agendu svých zemí.
Tyto strany se přitom neomezují jen na Skandinávii nebo Nizozemsko, ale tvoří součást celosvětové vlny rozhněvanosti na politické elity, jimž se klade za vinu veškerá nejistota spojená s globální ekonomikou, finanční krizí a životem v etnicky promíšenějších společnostech. Psychologické pozadí hnutí Čajový dýchánek ve Spojených státech a protipřistěhovaleckých stran v Evropě je podobné, i když se jejich politiky liší.
Moderní evropští populisté nenosí černé košile a nelibují si v pouličním násilí. Jejich lídry jsou mladiství muži v bezvadných oblecích, kteří nehovoří o rase, nýbrž o svobodě a demokracii.
Nizozemská Strana pro svobodu (jejímž jediným členem je její předseda Geert Wilders), Dánská lidová strana pod vedením Pie Kjaersgaardové a Švédští demokraté Jimmieho Akessona tvrdí, že jsou obhájci západní civilizace proti hlavnímu nepříteli: islámu. Mluví o západních svobodách včetně svobody projevu, avšak Wilders chce zakázat korán a burku a jeden poslanec dánského parlamentu označil islám za „mor v Evropě“.
Všechny tři země budou možná brzy následovat dánský model, v němž se neliberální populistické strany zavazují k podpoře vlády, aniž do ní samy vstoupí, čímž získají moc bez zodpovědnosti. Dánská konzervativní vláda by bez podpory Dánské lidové strany nemohla vládnout. Švédští umírnění konzervativci, kteří byli nedávno opětovně zvoleni, se budou muset opírat o Švédské demokraty, aby mohli vytvořit životaschopnou vládu. A Wilders již získal od konzervativních a křesťansko-demokratických stran záruky, že výměnou za jeho podporu bude v Nizozemsku zakázána burka a omezeno přistěhovalectví.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vliv těchto uhlazených nových populistů, kteří vedou válku proti islámu, dalece přesahuje hranice jejich zemí. Nativismus je na vzestupu v celém západním světě a zejména Wilders je oblíbeným řečníkem na protimuslimských shromážděních pravicových sil v USA, Velké Británii a Německu.
Evropský populismus se zaměřuje na islám a přistěhovalectví, ale může mobilizovat i šíře pojatou rozhněvanost na elity, vyjadřovanou lidmi, kteří mají pocit, že je nikdo nezastupuje, nebo se obávají, že zůstanou ekonomicky pozadu. Tito lidé sdílejí dojem, že je cizinci o něco připravují, zatímco oni sami ztrácejí pocit národní, společenské či náboženské příslušnosti. Severoevropské politické elity, z velké části tvořené sociálními nebo křesťanskými demokraty, se k těmto obavám často stavěly a stavějí odmítavě a jejich paternalismus a povýšenectví může být důvodem, proč je ve zmíněných liberálních zemích vzpoura obzvláště silná.
Otázka zní, co se s tím dá dělat. Jedním možným řešením je nechat populistické strany vstoupit do vlády, pokud získají dostatečný počet hlasů. Představa, že se americkým prezidentem stane kandidát Čajového dýchánku, je jistě alarmující, avšak evropští populisté by mohli tvořit jen součást koaličních vlád.
Pravdou je, že Hitlerovi nacisté ovládli Německo téměř ihned poté, co je hlasování vyneslo k moci, avšak členové nové evropské pravice nejsou nacisté. Nepoužívají násilí ani neporušují zákony. Zatím. Dokud tomu tak bude, proč jim nedat reálnou politickou zodpovědnost? Museli by pak nejen prokázat své schopnosti, ale i zmírnit své postoje.
Proto je dánský model pravděpodobně nejhorším řešením, neboť od populistů nevyžaduje žádnou schopnost vládnout. Dokud budou stát Wilders a jeho evropské protějšky mimo vládu, nebudou mít motivaci krotit svou neliberální rétoriku a přestat podněcovat nevraživost vůči etnickým a náboženským menšinám.
Právě to se stalo v jedné evropské zemi, která se pokusila přivést populisty do kabinetu – Rakousku za vlády Wolfganga Schüssela před deseti lety. Populistická strana Svobodní se tehdy rozštěpila, neboť se někteří členové rozhodli zmírnit své názory, aby ve vládě uspěli. Rozhodnutí EU uvalit na Rakousko jistou formu diplomatické karantény za to, že Schüssel přizval Svobodné do vládní koalice, by však mohlo jiné konzervativce od této cesty odradit. V důsledku toho je pravděpodobnější, že konzervativci hlavního proudu začnou dělat kompromisy v principech, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, jako jsou rovnost občanů před zákonem nebo svoboda vyznání.
Reakce konzervativců hlavního proudu – a dokonce i některých sociálních demokratů – na neliberální názory populistů je však zřejmě ze strachu z jejich moci bez ohledu na to, zda usednou ve vládě, neomluvitelně měkká. Existuje bezpočet způsobů, jak proti nim bojovat, ale ne pomocí zpozdilých ideologií. Ti, kdo vidí nebezpečí kulturní války s muslimy nebo nepřátelské cejchování menšin, by měli být schopni ovlivňovat veřejné mínění praktickými argumenty. Pouhé varování před rasismem nebo prosazování multikulturalismu už nebude stačit.
Lidé musí být spíše přesvědčeni, že bez kontrolované imigrace – a to nejen v podobě azylu pro uprchlíky – na tom Evropané budou hůře. Vzhledem ke klesající porodnosti v Evropě jsou přistěhovalci zapotřebí k udržení evropské prosperity. Současně s tím by evropské ekonomiky měly být méně svázané ochrannými regulacemi, aby přistěhovalci mohli snáze najít práci.
A konečně musí rázně zaznít argument, že bez aktivní podpory všech muslimů dodržujících zákony bude ochrana naší společnosti před revolucionářským terorismem radikálního islámu daleko těžší. Evropa vedená politiky, kteří tvrdí, že jsme ve válce s islámem, nebude bezpečnější. Právě naopak: jejich vliv učiní život nejen méně civilizovaným, ale i mnohem nebezpečnějším.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
AMSTERDAM – Co se to stalo s těmi dobrými Evropany, s těmi příjemnými lidmi v malých zemičkách na severu, kteří se rádi pokládali za světové přeborníky ve svobodě a toleranci?
Mnoho liberálních Evropanů samozřejmě stále žije a má se čile k světu. Avšak nejprve v Dánsku, poté v Nizozemsku a nyní i ve Švédsku se neliberálním a populistickým stranám, které rozdmýchávají strach z přistěhovalců – zejména těch muslimských –, podařilo získat takovou moc, že mohou určovat nebo přinejmenším ovlivňovat politickou agendu svých zemí.
Tyto strany se přitom neomezují jen na Skandinávii nebo Nizozemsko, ale tvoří součást celosvětové vlny rozhněvanosti na politické elity, jimž se klade za vinu veškerá nejistota spojená s globální ekonomikou, finanční krizí a životem v etnicky promíšenějších společnostech. Psychologické pozadí hnutí Čajový dýchánek ve Spojených státech a protipřistěhovaleckých stran v Evropě je podobné, i když se jejich politiky liší.
Moderní evropští populisté nenosí černé košile a nelibují si v pouličním násilí. Jejich lídry jsou mladiství muži v bezvadných oblecích, kteří nehovoří o rase, nýbrž o svobodě a demokracii.
Nizozemská Strana pro svobodu (jejímž jediným členem je její předseda Geert Wilders), Dánská lidová strana pod vedením Pie Kjaersgaardové a Švédští demokraté Jimmieho Akessona tvrdí, že jsou obhájci západní civilizace proti hlavnímu nepříteli: islámu. Mluví o západních svobodách včetně svobody projevu, avšak Wilders chce zakázat korán a burku a jeden poslanec dánského parlamentu označil islám za „mor v Evropě“.
Všechny tři země budou možná brzy následovat dánský model, v němž se neliberální populistické strany zavazují k podpoře vlády, aniž do ní samy vstoupí, čímž získají moc bez zodpovědnosti. Dánská konzervativní vláda by bez podpory Dánské lidové strany nemohla vládnout. Švédští umírnění konzervativci, kteří byli nedávno opětovně zvoleni, se budou muset opírat o Švédské demokraty, aby mohli vytvořit životaschopnou vládu. A Wilders již získal od konzervativních a křesťansko-demokratických stran záruky, že výměnou za jeho podporu bude v Nizozemsku zakázána burka a omezeno přistěhovalectví.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vliv těchto uhlazených nových populistů, kteří vedou válku proti islámu, dalece přesahuje hranice jejich zemí. Nativismus je na vzestupu v celém západním světě a zejména Wilders je oblíbeným řečníkem na protimuslimských shromážděních pravicových sil v USA, Velké Británii a Německu.
Evropský populismus se zaměřuje na islám a přistěhovalectví, ale může mobilizovat i šíře pojatou rozhněvanost na elity, vyjadřovanou lidmi, kteří mají pocit, že je nikdo nezastupuje, nebo se obávají, že zůstanou ekonomicky pozadu. Tito lidé sdílejí dojem, že je cizinci o něco připravují, zatímco oni sami ztrácejí pocit národní, společenské či náboženské příslušnosti. Severoevropské politické elity, z velké části tvořené sociálními nebo křesťanskými demokraty, se k těmto obavám často stavěly a stavějí odmítavě a jejich paternalismus a povýšenectví může být důvodem, proč je ve zmíněných liberálních zemích vzpoura obzvláště silná.
Otázka zní, co se s tím dá dělat. Jedním možným řešením je nechat populistické strany vstoupit do vlády, pokud získají dostatečný počet hlasů. Představa, že se americkým prezidentem stane kandidát Čajového dýchánku, je jistě alarmující, avšak evropští populisté by mohli tvořit jen součást koaličních vlád.
Pravdou je, že Hitlerovi nacisté ovládli Německo téměř ihned poté, co je hlasování vyneslo k moci, avšak členové nové evropské pravice nejsou nacisté. Nepoužívají násilí ani neporušují zákony. Zatím. Dokud tomu tak bude, proč jim nedat reálnou politickou zodpovědnost? Museli by pak nejen prokázat své schopnosti, ale i zmírnit své postoje.
Proto je dánský model pravděpodobně nejhorším řešením, neboť od populistů nevyžaduje žádnou schopnost vládnout. Dokud budou stát Wilders a jeho evropské protějšky mimo vládu, nebudou mít motivaci krotit svou neliberální rétoriku a přestat podněcovat nevraživost vůči etnickým a náboženským menšinám.
Právě to se stalo v jedné evropské zemi, která se pokusila přivést populisty do kabinetu – Rakousku za vlády Wolfganga Schüssela před deseti lety. Populistická strana Svobodní se tehdy rozštěpila, neboť se někteří členové rozhodli zmírnit své názory, aby ve vládě uspěli. Rozhodnutí EU uvalit na Rakousko jistou formu diplomatické karantény za to, že Schüssel přizval Svobodné do vládní koalice, by však mohlo jiné konzervativce od této cesty odradit. V důsledku toho je pravděpodobnější, že konzervativci hlavního proudu začnou dělat kompromisy v principech, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, jako jsou rovnost občanů před zákonem nebo svoboda vyznání.
Reakce konzervativců hlavního proudu – a dokonce i některých sociálních demokratů – na neliberální názory populistů je však zřejmě ze strachu z jejich moci bez ohledu na to, zda usednou ve vládě, neomluvitelně měkká. Existuje bezpočet způsobů, jak proti nim bojovat, ale ne pomocí zpozdilých ideologií. Ti, kdo vidí nebezpečí kulturní války s muslimy nebo nepřátelské cejchování menšin, by měli být schopni ovlivňovat veřejné mínění praktickými argumenty. Pouhé varování před rasismem nebo prosazování multikulturalismu už nebude stačit.
Lidé musí být spíše přesvědčeni, že bez kontrolované imigrace – a to nejen v podobě azylu pro uprchlíky – na tom Evropané budou hůře. Vzhledem ke klesající porodnosti v Evropě jsou přistěhovalci zapotřebí k udržení evropské prosperity. Současně s tím by evropské ekonomiky měly být méně svázané ochrannými regulacemi, aby přistěhovalci mohli snáze najít práci.
A konečně musí rázně zaznít argument, že bez aktivní podpory všech muslimů dodržujících zákony bude ochrana naší společnosti před revolucionářským terorismem radikálního islámu daleko těžší. Evropa vedená politiky, kteří tvrdí, že jsme ve válce s islámem, nebude bezpečnější. Právě naopak: jejich vliv učiní život nejen méně civilizovaným, ale i mnohem nebezpečnějším.