5

Evropský imperativ solidarity

LONDÝN – Když prezident Evropské centrální banky Mario Draghi veřejně prohlásil, že ECB udělá „všechno, co je třeba“, aby zajistila budoucí stabilitu eura, byly dopady jeho prohlášení okamžité a pozoruhodné. Náklady na půjčky pro italskou a španělskou vládu dramaticky klesly, akciové trhy se vzpamatovaly a nedávný pokles vnější hodnoty eura se náhle dostal pod kontrolu.

Zůstává nejasné, jak dlouhodobé budou nakonec důsledky této Draghiho intervence – nebo veřejné podpory, kterou mu poskytli německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a italský premiér Mario Monti. S jistotou můžeme říci to, že Draghiho poznámky a reakce, kterou vyvolaly, ukazují, že základní problémy eurozóny nejsou převážně finanční či ekonomické, nýbrž politické, psychologické a institucionální.

Mezinárodní pozorovatelé věnovali Draghiho závazku udělat „všechno, co je třeba“ pro záchranu eura takovou pozornost proto, že mnozí z nich začínají mít pochybnosti o odhodlání dalších čelních evropských protagonistů učinit totéž. (Některé tyto pochybnosti jsou samozřejmě politicky nebo finančně účelové; určitý model finančního kapitalismu vnímá euro jako hrozbu a příznivci tohoto modelu udělají vše, co je v jejich silách, aby přivodili zánik této měny.)

Neschopnost lídrů eurozóny rozptýlit pochyby o jejich oddanosti euru po dvou a půl letech krize však naznačuje, že tento problém má hluboké kořeny. Ministři zemí eurozóny poukazují při vlastní obhajobě na hromadu reforem, které v posledních třiceti měsících zavedli a které podpoří hospodářskou modernizaci, obnoví zdravé vládní finance a zajistí užší hospodářskou koordinaci.